Hostem ve vlastním domě: Příběh o lásce, rodině a ztrátě sebe sama

„Kláro, ona je hostitelka, ty jsi host,“ řekl Petr ledově a ani se na mě nepodíval. Stála jsem v kuchyni jeho rodičů, v ruce jsem držela talíř s nedojedeným bramborovým salátem a v tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá zem. Jeho matka, paní Novotná, mě sledovala s úšklebkem, jako by čekala, kdy konečně pochopím, že do téhle rodiny nikdy patřit nebudu.

„Petře, to snad nemyslíš vážně,“ šeptla jsem a snažila se zadržet slzy. On jen pokrčil rameny a odešel do obýváku za svým otcem sledovat fotbal. Zůstala jsem sama s jeho matkou, která si demonstrativně utírala ruce do utěrky a začala uklízet stůl.

„Víš, Kláro, tady máme svoje zvyky. Nečekej, že se všechno bude točit kolem tebe,“ pronesla tiše, ale dost hlasitě na to, abych to slyšela. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem v domě, kde jsem vítaná jen na oko. Přitom jsme s Petrem byli spolu už tři roky a rozhodli jsme se začít společný život právě tady – v jeho rodném domě v malé vesnici u Kolína.

Když jsme se rozhodli nastěhovat k jeho rodičům, byla jsem plná naděje. Měla jsem představu, že budeme šetřit na vlastní byt a mezitím si užijeme klidné vesnické večery. Ale realita byla jiná. Každý den jsem cítila, jak se mezi mnou a Petrem zvětšuje propast. On byl pořád jejich syn – ten, kterému maminka připraví večeři a tatínek naleje pivo. Já byla ta cizí.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem v našem malém pokoji pod střechou. „Petře, proč mi nikdy nepomůžeš? Proč vždycky stojíš na jejich straně?“ zeptala jsem se tiše.

„Kláro, to není tak jednoduché. Tohle je jejich dům. My jsme tu jen dočasně,“ odpověděl bez emocí.

„Ale já mám pocit, že tu nejsem vítaná. Tvoje máma mi dává najevo, že jí vadím. Dneska mi dokonce řekla, že neumím pořádně vařit českou kuchyni!“

Petr se zasmál: „No tak, vždyť víš, jaká je máma. To nemyslí zle.“

Jenže já věděla své. Každý den jsem se snažila být lepší – vařit podle jejích receptů, uklízet podle jejích představ, dokonce jsem začala chodit na zahradu a pomáhat s rajčaty. Ale nikdy to nestačilo.

Jednoho rána jsem zaslechla rozhovor mezi paní Novotnou a jejím manželem:

„Ta Klára je pořád doma. Neměla by si najít práci? Nebo aspoň něco dělat?“

„Nech ji být, třeba si zvykne,“ odpověděl pan Novotný.

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Byla jsem tu kvůli Petrovi. Milovala jsem ho a věřila jsem, že spolu všechno zvládneme.

Jednoho dne přišla rána největší. Bylo to při rodinném obědě. Paní Novotná přinesla na stůl svíčkovou a hned u dveří mi podala prázdný talíř: „Kláro, můžeš si nabrat sama.“ Všichni ostatní měli už naloženo.

Petr se na mě ani nepodíval. Jen jedl a bavil se s otcem o fotbale. Cítila jsem se ponížená a zbytečná.

Po obědě jsem šla ven na zahradu a rozplakala se mezi záhony mrkve. Najednou ke mně přišla sousedka paní Hrdličková.

„Klárko, co se děje? Vypadáš nešťastně.“

„Já už nevím, co mám dělat. Připadám si tu jako vetřelec.“

Paní Hrdličková mě pohladila po rameni: „To znám moc dobře. Když jsem se sem přivdala já, taky to nebylo lehké. Ale musíš si stát za svým.“

Dodala mi trochu odvahy, ale večer přišel další konflikt. Petr přišel pozdě domů a byl podrážděný.

„Proč jsi dneska neudělala večeři?“ vyjel na mě.

„Protože tvoje máma řekla, že to stejně neumím,“ odpověděla jsem zlomeně.

Petr jen mávl rukou: „Tak to nech být.“

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě i o našem vztahu. Každý den byl stejný: snaha zalíbit se, neúspěch, hádky s Petrem a ticho mezi námi.

Jednou večer jsem seděla v posteli a dívala se na Petrova záda.

„Petře… myslíš si někdy, že jsme udělali chybu?“

Mlčel dlouho. Pak řekl: „Nevím.“

To slovo mě bodlo do srdce víc než všechny výčitky jeho matky.

Začala jsem hledat práci ve městě. Chtěla jsem mít něco svého – aspoň malý kousek světa, kde budu mít pocit domova. Po několika týdnech jsem nastoupila jako prodavačka v knihkupectví v Kolíně. Každý den jsem jezdila vlakem a těšila se na chvíle mezi knihami a lidmi, kteří mě neznali jako „tu cizí“.

Ale doma to bylo čím dál horší. Petr byl odtažitý, jeho matka ještě nepříjemnější.

Jednoho dne jsem přišla domů později než obvykle. Paní Novotná mě čekala v kuchyni:

„Kláro, myslím, že byste si měli najít něco vlastního. Tady už pro vás místo není.“

Bylo to jako rána pěstí do břicha. Šla jsem nahoru za Petrem a řekla mu to.

Jen pokrčil rameny: „Tak půjdeme.“

Začali jsme hledat podnájem v Kolíně. Bylo to těžké – peněz nebylo nazbyt a Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe.

Když jsme se konečně přestěhovali do malého bytu na sídlišti, myslela jsem si, že všechno bude lepší. Ale Petr byl jiný – mlčel celé večery, nechtěl se mnou mluvit ani plánovat budoucnost.

Jednou večer jsem mu řekla: „Petře, já už takhle nemůžu dál.“

Podíval se na mě smutně: „Já taky ne.“

A tak jsme se rozešli.

Dnes žiju sama v malém bytě v Kolíně. Pracuji v knihkupectví a pomalu znovu nacházím samu sebe. Občas si vzpomenu na Petra i jeho rodinu – na všechny ty chvíle ponížení i malé radosti.

Ptám se sama sebe: Proč je někdy tak těžké najít své místo? A kolik toho má člověk obětovat pro lásku? Co byste udělali vy na mém místě?