Dvě ohně v srdci: Příběh, který jsem nechtěl slyšet

„Proč jsi to udělal, tati?“ křičela na mě dcera Anička, zatímco její slzy stékaly po tvářích. Stál jsem v kuchyni našeho malého bytu v Pardubicích a cítil, jak se mi hroutí svět pod nohama. Všechno to začalo jedním rozhovorem s dědečkem Františkem před mnoha lety, na který jsem tehdy nedbal.

Bylo mi tehdy patnáct a seděli jsme spolu na lavičce před jeho domem v malé vesnici u Chrudimi. Děda se díval do dálky a řekl: „Každý člověk má v sobě dva ohně. Jeden je klidný, laskavý a odpouštějící. Druhý je hněvivý, závistivý a žárlivý. Ty dva ohně spolu celý život bojují.“

„A který vyhraje?“ zeptal jsem se tehdy.

Děda se usmál a odpověděl: „Ten, kterého krmíš.“

Tehdy jsem se tomu jen zasmál. Co by mohl starý člověk vědět o skutečném životě? Ale dnes, když stojím před rozbitou rodinou, si uvědomuji, jak hluboká ta slova byla.

Moje žena Jana byla vždycky trpělivá. Pracovala jako zdravotní sestra v místní nemocnici a domů chodila unavená, ale nikdy si nestěžovala. Já jsem pracoval jako skladník v továrně na okraji města. Peněz nebylo nikdy dost, ale vždycky jsme nějak vyšli. Jenže já jsem v sobě nosil ten druhý oheň – ten, který mě spaloval zevnitř.

Začalo to nenápadně. Sousedi si koupili nové auto. Kolega v práci dostal povýšení. Kamarád z dětství si postavil dům. Všude kolem mě lidé rostli, zatímco já měl pocit, že stojím na místě. Závist mě začala pomalu dusit.

Jednou večer jsem přišel domů a Jana seděla u stolu s hlavou v dlaních. „Co se děje?“ zeptal jsem se podrážděně.

„Anička potřebuje nové boty do školy a já nevím, kde na ně vezmeme,“ odpověděla tiše.

Místo abych ji objal nebo jí pomohl hledat řešení, vybuchl jsem: „Kdybys vydělávala víc, nemuseli bychom pořád počítat každou korunu!“

V tu chvíli jsem viděl v jejích očích bolest a zklamání. Ale místo omluvy jsem odešel do hospody. Tam jsem si stěžoval na celý svět – na šéfa, na vládu, na sousedy i na vlastní rodinu.

Začal jsem trávit večery s partou u piva. Peníze mizely rychleji než dřív a doma bylo čím dál dusněji. Jana se uzavřela do sebe a Anička se mi začala vyhýbat. Místo aby mě to zastavilo, krmil jsem svůj hněvivý oheň dál.

Jednoho dne přišla Jana domů dřív a našla mě opilého u počítače, jak prohrávám poslední peníze na online automatech. „Tohle už nejde dál,“ řekla tiše. „Musíš si vybrat – buď my, nebo tvoje vztek a alkohol.“

Smál jsem se jí do očí. „A kam bys šla? Nikdo tě nebude chtít s dítětem!“

Druhý den ráno už doma nebyly ani její věci, ani Anička. Zůstaly po nich jen prázdné skříně a ticho, které řvalo hlasitěji než jakýkoli křik.

Seděl jsem na posteli a poprvé za dlouhou dobu mi bylo do pláče. Vzpomněl jsem si na dědečkova slova. Celý život jsem krmil ten špatný oheň – závist, vztek, sebelítost.

Začal jsem chodit na terapie do místního centra pro závislé. Bylo těžké přiznat si vlastní chyby před cizími lidmi. Ale ještě těžší bylo přiznat je sám sobě.

Po půl roce mi Jana dovolila vidět Aničku na pár hodin v parku. Seděli jsme spolu na lavičce a ona mlčela.

„Promiň mi všechno,“ řekl jsem tiše.

Anička se na mě podívala: „Proč jsi byl pořád tak zlý?“

Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem ji objal a slíbil si, že už nikdy nenechám ten špatný oheň zvítězit.

Dnes žiju sám v malém bytě a snažím se napravit všechno, co jsem zničil. Každý den bojuji sám se sebou – někdy vyhraju, někdy prohraju. Ale už vím, že záleží jen na mně, kterého ohně budu krmit.

Možná je pozdě zachránit všechno, co jsem ztratil. Ale možná ještě není pozdě začít znovu.

Říkám si: Kolik lidí kolem nás krmí ten špatný oheň? A kdy si konečně uvědomíme, že máme na výběr?