Dvakrát zlomené srdce: Když babička selže

„Mami, kde jsou kluci?“ vyhrkla jsem hned ve dveřích, když jsem se vrátila z noční směny v nemocnici. Byla jsem unavená, ale v hlavě mi blikala kontrolka – bylo ticho. Příliš velké ticho na to, aby byli doma dva malí rošťáci.

Moje máma, paní Marie, stála v kuchyni a třásly se jí ruce. „Evičko… já… já nevím, jak ti to mám říct…“ Její hlas se zlomil a já cítila, jak mi srdce padá do žaludku. „Byli jsme na hřišti. Honzík utekl za míčkem na silnici… a…“

„A co Tomáš?“ přerušila jsem ji, hlas mi přeskočil. „Kde je Tomáš?“

Máma se rozplakala. „Tomáš běžel za bratrem…“

V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Oba moji synové – Honzík i Tomáš – byli pryč. V jediném okamžiku, v jedné nehlídané minutě. Policie, sanitky, výslechy… všechno se slilo do mlhy bolesti a výčitek.

Teď stojím v soudní síni, kde je moje vlastní matka obviněná z nedbalosti. Soudkyně Novotná čte spis a já mám pocit, že každé slovo je jako nůž do zad. Vedle mě sedí můj muž Petr – nebo spíš seděl. Po smrti kluků jsme spolu už nevydrželi. Každý den jsme si připomínali, co jsme ztratili, a každý den jsme hledali viníka – v sobě navzájem i v mámě.

„Paní Marie,“ ozývá se hlas právničky, „proč jste děti nechala bez dozoru?“

Máma pláče. „Já… jen na chvíli jsem se otočila. Tomáš chtěl pití, Honzík běžel za míčem… Nechtěla jsem…“

Všichni v sále na ni hledí s odsudkem. Já taky. Ale zároveň si vybavuji všechny ty dny, kdy mi pomáhala, když jsem byla sama s dětmi, když jsem měla noční služby a neměla peníze na chůvu. Vždycky tu byla – až do toho dne.

Po soudu mě zastaví teta Jana na chodbě. „Evo, nemůžeš přece dovolit, aby babička šla do vězení! Vždyť ona už si to nikdy neodpustí.“

„A já?“ vyhrknu. „Já si to mám odpustit? Mám žít s tím, že jsem je nechala u ní? Že jsem věřila, že je ochrání?“

Teta mě obejme a oba brečíme. Všichni v rodině jsou rozdělení – jedni stojí za mámou, druzí za mnou. Táta už roky nežije a bratr Michal se mnou nemluví od pohřbu.

Noci jsou nejhorší. Ležím v posteli a slyším smích svých kluků. Vidím jejich tváře ve snu a ráno mě probudí ticho. Prázdnota je všude – v bytě, v srdci i mezi mnou a mámou.

Jednou večer mi máma zavolá. „Evičko, prosím tě… můžeš mi odpustit?“ Její hlas je slabý.

Mlčím dlouho. „Nevím,“ řeknu nakonec upřímně. „Nevím, jestli někdy budu moct.“

„Já bych radši byla mrtvá místo nich,“ šeptá máma.

„To já taky,“ odpovím a zavěsím.

Soud trvá měsíce. Každý den slyším nové detaily o tom, co se stalo – jak dlouho byly děti bez dozoru, kdo mohl zasáhnout dřív. Soudkyně se ptá: „Paní Evo, přejete si pro matku trest?“

Co mám říct? Chci spravedlnost pro své děti – ale co je spravedlnost? Zavřít vlastní mámu? Zničit ji úplně? Nebo ji nechat žít s tímhle břemenem?

Lidé ve vesnici si šeptají. Někteří mě litují, jiní říkají, že jsem neměla nechávat děti u babičky. V obchodě se mi vyhýbají pohledem nebo mě objímají bez slov.

Jednou potkám sousedku Alenu před domem. „Evo,“ říká tiše, „všichni děláme chyby. Ale nikdo by neměl přijít o děti.“

Přikývnu a cítím slzy na tváři.

Po roce soud rozhodne: máma dostane podmínku a zákaz hlídání dětí na pět let. Když vycházíme ze soudní budovy, máma se ke mně otočí: „Evičko… já tě mám pořád ráda.“

Dívám se na ni a nevím, co cítím. Lásku? Nenávist? Prázdnotu?

Doma si sednu k fotkám kluků a ptám se sama sebe: Může rodina přežít takovou tragédii? Dá se někdy odpustit něco takového? Nebo budeme navždy rozbití?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít odpuštění tam, kde už není nic než bolest?