Dům, který měl být mým domovem: Příběh zrady mezi sestrami

„Tohle nemyslíš vážně, Lenko! To je přece náš dům!“ křičela jsem na svou sestru, zatímco stála v našem obýváku s rukama založenýma na prsou a s tím svým typickým, ledovým klidem. Její manžel Petr se opíral o rám dveří a díval se na mě s úsměvem, který mi připomínal všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u vína a smáli se. Teď mi ten úsměv připadal jako výsměch.

Nikdy bych nevěřila, že tohle zažiju. Po tolika letech šetření, po všech těch přesčasech v kanceláři a po večerech, kdy jsme s Martinem snili o vlastním domě, jsme konečně našli ten pravý. Třípokojový byt v novostavbě na okraji Prahy, s výhledem do zeleně a dostatkem prostoru pro budoucí rodinu. Byla jsem šťastná. Až do toho dne, kdy Lenka přišla s Petrem na návštěvu.

„Víš, že byste si to měli ještě rozmyslet?“ začala tehdy Lenka nenápadně. „Tahle čtvrť je dost drahá a hypotéka vás bude stát majlant.“

„Ale my to zvládneme,“ odpověděla jsem jí s úsměvem. „Konečně máme něco svého.“

Jenže pak se začaly dít podivné věci. Nejprve nám přišel dopis z banky, že prý chybí nějaké dokumenty k hypotéce. Pak nám sousedka řekla, že někdo chodil po domě a vyptával se na nás. A nakonec mi volala realitní makléřka, že prý někdo podal žádost o převod vlastnictví na katastru.

Byla jsem v šoku. Martin byl vzteky bez sebe. „Tohle je nějaký omyl,“ říkal pořád dokola. Jenže když jsme zjistili, že žádost podali Lenka s Petrem – pod falešnou záminkou, že jsme jim dům prodali – málem jsem omdlela.

„Proč to děláte?“ ptala jsem se Lenky, když jsme se setkali tváří v tvář. „Vždyť jste moje sestra!“

Lenka se na mě dívala bez mrknutí oka. „Potřebujeme bydlení. Petr přišel o práci a my nemáme kam jít. Ty máš přece manžela, práci… vždycky jsi měla všechno lepší než já.“

„To není pravda! Vždycky jsem ti pomáhala, když jsi potřebovala!“

Petr se do toho vložil: „Hele, Simono, je to jen dům. Můžeš si koupit jiný.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Všechno ve mně vřelo – vzpomínky na dětství, kdy jsme si s Lenkou hrály na zahradě u babičky v Kolíně, na naše tajné dohody a sliby, že si nikdy neublížíme. A teď tohle.

Začal boj o dům. Chodili jsme po úřadech, sháněli právníky, vysvětlovali sousedům i rodině, co se děje. Maminka brečela do telefonu: „Holky moje, proč se hádáte kvůli baráku? Vždyť jste rodina!“ Ale já věděla, že to není jen o domě. Bylo to o důvěře, o závisti a o tom, co všechno jsou lidé schopní udělat pro vlastní pohodlí.

Martin byl oporou, ale i on měl chvíle slabosti. „Možná bychom to měli vzdát,“ řekl jednou večer tiše. „Nechci tě vidět takhle zlomenou.“

Ale já nemohla ustoupit. Ne tentokrát.

Jednoho dne jsem potkala Lenkou před domem. Stála tam sama a kouřila cigaretu.

„Víš, že tímhle všechno ničíš?“ řekla jsem jí.

Lenka se na mě podívala a v očích měla slzy. „Já už nevím, co mám dělat… Petr mě do toho tlačí. Bojím se ho opustit.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o peníze nebo dům. Že za tím je něco hlubšího – strach, nejistota a možná i zoufalství.

Nakonec soud rozhodl v náš prospěch. Dům zůstal nám. Lenka s Petrem odešli – prý do podnájmu někde na Žižkově. Od té doby jsme spolu nemluvily.

Každý večer sedím v našem obýváku a dívám se z okna na západ slunce nad Prahou. Mám všechno, co jsem si přála – ale za jakou cenu?

Někdy si říkám: Stálo to za to? Má smysl bojovat za svůj sen, když tím ztratíte rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?