Dům dokonalosti, srdce v chaosu: Příběh o hledání sebe sama

„Proč nikdy nejsi jako tvoje sestřenice Jana? Podívej se na ni – samé jedničky, klavír, balet, a ty? Jen samé výmluvy a nepořádek!“ Matčin hlas mi zněl v hlavě jako ozvěna, která se nedala utišit. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Vinohradech, s rukama sevřenýma v pěst, zatímco ona pokračovala ve svém každodenním rituálu ponižování. Otec seděl v kuchyni u novin a mlčky přikyvoval. V tu chvíli jsem měla pocit, že se dusím – nejen slovy, ale i tím dokonalým světem, který pro mě rodiče vystavěli.

Byla jsem jedináček, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych byla středem jejich vesmíru. Spíš jsem byla projektem. Odmalička mě zapisovali na všechny možné kroužky – klavír, angličtina, tenis. Každý můj neúspěch byl jejich selháním. Každý můj úspěch byl samozřejmostí. Nikdy jsem nesměla být jen tak obyčejná.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a snažila se naučit chemii na test. Matka se nade mnou skláněla a opravovala mi poznámky. „Takhle to nikdy nepochopíš! Musíš se víc snažit!“ Její slova mě bodala do srdce. „Mami, já už nemůžu,“ zašeptala jsem. „To je tvoje lenost! Kdybys byla jako Jana…“ Zvedla jsem se od stolu a utekla do svého pokoje. Slyšela jsem za sebou její rozhořčený hlas: „Až jednou prozřeš, bude pozdě!“

V noci jsem ležela na posteli a zírala do stropu. Přemýšlela jsem, jestli je se mnou opravdu něco špatně. Proč neumím být taková, jakou mě chtějí mít? Proč mě nebaví klavír ani tenis? Proč mám radši knížky a toulání po Praze? V hlavě mi vířily otázky, na které jsem neznala odpověď.

Dny plynuly v rytmu povinností a výčitek. Jednoho dne jsem potkala ve škole Terezu. Byla jiná než ostatní – smála se nahlas, nosila roztrhané džíny a nebála se říct svůj názor. „Hele, nechceš jít dneska ven? Ukážu ti místo, kde se dá dýchat,“ navrhla mi jedno odpoledne. Váhala jsem, ale touha po svobodě byla silnější než strach z matčina hněvu.

Sešli jsme se u tramvajové zastávky na I.P. Pavlova a vydaly se směrem k Náplavce. Seděly jsme na břehu Vltavy, nohy visely nad vodou a smály jsme se hloupým vtipům. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že žiju. „Víš co?“ řekla Tereza a podívala se mi do očí. „Nemusíš být dokonalá. Stačí být sama sebou.“ Ta věta mi rezonovala v hlavě ještě dlouho potom.

Když jsem se vrátila domů později než obvykle, matka už čekala v předsíni. „Kde jsi byla? Víš vůbec, kolik je hodin?“ křičela. „Byla jsem venku s kamarádkou,“ odpověděla jsem tiše. „Kamarádkou? To myslíš tu holku s fialovými vlasy? To je ta špatná společnost! Kvůli ní skončíš špatně!“ Její slova mě bolela víc než facka.

Začala jsem chodit ven častěji. S Terezou jsme objevovaly zapadlé kavárny na Žižkově, poslouchaly hudbu v parcích a povídaly si o všem možném – o snech, o strachu i o tom, jaké to je žít pod tlakem rodičů. Jednou večer mi Tereza řekla: „Musíš jim to říct. Musíš jim říct, kdo jsi.“

Sbírala jsem odvahu několik týdnů. Nakonec přišla chvíle pravdy během rodinné večeře. Otec mlčky krájel maso, matka rozebírala úspěchy Janiny rodiny. „Mami, tati… já už nechci chodit na klavír ani tenis. Chci si vybrat sama.“ Nastalo ticho tak husté, že by se dalo krájet nožem.

Matka zbledla a položila příbor. „To nemyslíš vážně! Co z tebe bude? Chceš být jako ti flákači na ulici?“ Otec jen mlčky hleděl do talíře. „Chci být jen sama sebou,“ řekla jsem tiše.

Následovaly týdny plné hádek a ticha. Matka mě ignorovala nebo naopak vybuchovala kvůli každé maličkosti. Otec se stáhl do sebe ještě víc než dřív. Cítila jsem se osamělá, ale zároveň svobodnější než kdy předtím.

Jednoho dne mi Tereza navrhla: „Pojď s námi na víkend pod stan.“ Bylo to poprvé, co jsem někam jela bez rodičů. Seděli jsme u ohně v lese za Berounem a já poprvé řekla nahlas: „Jsem šťastná.“

Po návratu domů mě čekala další bouře. Matka našla v mém pokoji dopis od Terezy a začala křičet: „Tohle je konec! Dokud budeš pod naší střechou, budeš dělat to, co ti řeknu!“ V tu chvíli jsem pochopila, že musím odejít.

Začala jsem si hledat brigádu v knihkupectví na Letné a šetřit peníze. Tereza mi nabídla, že můžu nějaký čas bydlet u ní a její maminky. Když jsem to oznámila rodičům, matka plakala a otec jen tiše řekl: „Snad víš, co děláš.“

Odstěhovala jsem se s pocitem úlevy i strachu zároveň. První týdny byly těžké – stýskalo se mi po domově i po jistotách, které mi rodiče dávali. Ale zároveň jsem poprvé mohla dýchat.

Časem jsme si s rodiči začali psát maily – nejdřív strohé a formální, později otevřenější. Matka mi jednou napsala: „Možná jsme tě moc tlačili… Snad najdeš štěstí po svém.“

Dnes už vím, že dokonalost není všechno. Že štěstí je být sám sebou – i když to někdy znamená jít proti těm nejbližším.

Někdy večer přemýšlím: Kolik z nás žije životy podle představ druhých? A kolik z nás najde odvahu žít podle sebe? Co byste udělali vy?