Dovolená v Praze, která se změnila v zkoušku mateřské trpělivosti

„Mami, můžeš mi prosím vyprat košile? A když už budeš v kuchyni, udělej mi kafe, mám dneska hrozně moc práce.“

Stála jsem v malém bytě na Žižkově, obklopená hromadou špinavého prádla a prázdnými hrnky od kávy. Můj syn Tomáš seděl u počítače a ani se na mě nepodíval. Přijela jsem za ním z Brna s nadějí, že si spolu užijeme pár dnů volna, projdeme se po Praze, zajdeme na výstavu nebo do divadla. Místo toho jsem se během pár hodin proměnila v neplacenou hospodyni.

„Tomáši, chtěla jsem s tebou dneska jít na procházku na Petřín. Slíbil jsi mi to,“ připomněla jsem mu tiše, zatímco jsem třídila ponožky.

„Mami, fakt to dneska nejde. Mám uzávěrku a šéf je na mě jak pes. Zítra, jo? Nebo pozítří.“

Zavřela jsem oči a snažila se zahnat slzy. Vždycky jsem si představovala, že až děti vyrostou, budeme si blíž. Že mě budou potřebovat jinak než jen jako služku. Ale teď jsem tu byla jen proto, abych uklidila jeho byt, uvařila mu oběd a zmizela do pozadí jeho života.

Večer jsem seděla sama v kuchyni a poslouchala tlumený smích z vedlejšího pokoje. Tomáš si povídal s kolegou přes sluchátka. Pro mě neměl ani pět minut. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem u jeho postýlky seděla s horečkou, na všechny ty dny, kdy jsem kvůli němu odmítla práci nebo kamarádky. A teď? Teď jsem byla neviditelná.

Druhý den ráno jsem vstala dřív než on. Uvařila jsem mu snídani, připravila svačinu do práce a vyprala další várku prádla. Když se konečně objevil ve dveřích kuchyně, jen zamumlal: „Díky, mami,“ a zmizel.

Po obědě mi zavolala dcera Jana z Olomouce. „Mami, jak se máš v Praze? Užíváš si?“ ptala se vesele.

„Janičko, je to tu… jiné, než jsem čekala,“ odpověděla jsem opatrně.

„Tomáš je pořád takový sobec?“ zeptala se bez obalu.

„On má prostě moc práce,“ snažila jsem se ho omluvit. Ale v hlase mi zazníval smutek.

Odpoledne přišla Tomášova přítelkyně Lucie. Byla milá, ale bylo vidět, že ji moje přítomnost obtěžuje. „Paní Novotná, nezlobte se, ale nemohla byste nám udělat večeři? My máme dneska oba hrozně moc práce.“

Usmála jsem se a kývla. Uvnitř mě to ale bolelo. Kdy naposledy mě někdo pozval na večeři? Kdy naposledy mi někdo poděkoval za to, co dělám?

Večer jsme seděli u stolu. Tomáš s Lucií si povídali o práci, o kolezích, o plánech na dovolenou – beze mě. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním životě.

Když Lucie odešla domů, zkusila jsem to ještě jednou: „Tomáši, můžeme si zítra udělat volný den? Jen my dva?“

Podíval se na mě podrážděně: „Mami, já fakt nemám čas! Proč to nechápeš? Jsem dospělý člověk a mám svoje povinnosti!“

Zamrazilo mě. Najednou mi došlo, že už nejsem středem jeho světa. Že moje místo je někde na okraji – a možná už ani tam ne.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom všem – o letech obětí, o tom nekonečném koloběhu péče a starostí. O tom, jak jsme my matky často brány jako samozřejmost. Jak naše láska a práce mizí beze stopy v každodenním shonu.

Ráno jsem sbalila kufr. Tomáš ještě spal. Nechala jsem mu na stole lístek: „Děkuji za všechno. Mám tě ráda. Mamka.“

Na nádraží jsem čekala na vlak do Brna a dívala se na proud lidí kolem sebe. Kolik z nich jsou matky jako já? Kolik z nich cítí stejnou bolest?

Možná jsme samy vinny tím, že jsme své děti naučily brát naši lásku jako samozřejmost. Možná jsme jim měly ukázat víc hranic – nebo víc žít pro sebe.

Ale co když je mateřská láska právě o tom dávat bez očekávání? Co když je naše největší síla právě v té tiché obětavosti?

A přesto… někdy bych si přála slyšet prosté: „Děkuji, mami.“

Řekněte mi – opravdu naše láska někdy najde uznání? Nebo jsme odsouzené být navždy neviditelné?