Dopis, který změnil všechno: Má matka mě žádá o peníze, i když mi nikdy nedala lásku

„Terezo, už jsi zase doma tak pozdě? Víš vůbec, kolik stojí elektřina?“ slyším v hlavě hlas své matky, i když už jsem dávno dospělá a bydlím sama v Praze. Ten hlas mě pronásleduje od dětství, kdy jsem se domů vracela s obavami, co mě čeká za dveřmi. Nikdy jsem necítila teplo domova, jen výčitky a chladné pohledy.

Včera večer, když venku bubnoval déšť na parapet a já si konečně po dlouhém dni sedla s hrnkem čaje, našla jsem ve schránce dopis. Rukopis jsem poznala okamžitě – úhledná písmena, která mě kdysi nutila opisovat znovu a znovu, dokud nebyla dokonalá. Srdce mi bušilo až v krku. Otevřela jsem obálku a četla:

„Terezo, potřebuju tvoji pomoc. Jsem ve finanční tísni. Očekávám, že mi pošleš alespoň deset tisíc korun. Jsem přece tvoje matka.“

Seděla jsem dlouho v tichu a dívala se na ta slova. V hlavě mi běžely vzpomínky jako film: jak jsem jako malá prosila o pohlazení, ale místo toho přišla jen slova o tom, jak jsem neschopná a jak ji zklamávám. Jak mi nikdy nedovolila jít na školní výlet, protože „na takové hlouposti peníze nejsou“, ale na její cigarety se vždycky našlo. Jak mě srovnávala s bratrem Petrem, kterého milovala bezpodmínečně, zatímco já byla ta navíc.

Telefon mi zavibroval. Zpráva od bratra: „Máma ti psala? Mně taky. Já jí nic neposlal.“

Zavolala jsem mu. „Petře, co budeme dělat? Já… já nevím, jestli jí mám pomoct.“

„Teri, vždyť víš, jaká byla. Nikdy nám nic nedala. Teď si vzpomněla?“

„Ale je to pořád naše máma…“

„Naše máma? Teri, ona tě nikdy neobjala, nikdy tě nepodržela. Pamatuješ si vůbec nějaký hezký okamžik s ní?“

Mlčela jsem. Vzpomněla jsem si na jeden jediný – když mi bylo šest a měla jsem horečku, seděla u mě celou noc. Ale ráno už zase byla ledová.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem nad tím, co znamená být dcerou. Jestli mám povinnost pomoct ženě, která mě celý život jen zraňovala. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Honza si všiml mého rozpoložení.

„Terezo, jsi v pohodě?“

„Dostala jsem dopis od mámy… chce peníze.“

„A ty jí je chceš dát?“

„Nevím… mám pocit viny. Ale taky vztek.“

Honza pokrčil rameny: „Někdy je lepší myslet na sebe. Ty jsi teď důležitá.“

Večer jsem seděla u stolu s dopisem před sebou a přemýšlela o svém dětství. O tom, jak jsem se snažila být dokonalá dcera – nosila samé jedničky, pomáhala doma, nikdy neodmlouvala. A stejně to nikdy nestačilo.

Vzpomněla jsem si na poslední hádku před pěti lety. „Terezo, ty jsi mi zničila život! Kdybys nebyla, mohla jsem být šťastná!“ křičela tehdy máma a já utekla z domu s pláčem.

Teď tu sedím jako dospělá žena a mám rozhodnout o jejím osudu. Vím, že je nemocná a sama. Ale kde byla ona, když jsem ji nejvíc potřebovala?

Zavolala jsem tetě Janě, mámině sestře. „Jano, co bys dělala na mém místě?“

„Terezko,“ povzdechla si teta, „tvoje máma nikdy neuměla dávat lásku. Ale možná teď potřebuje aspoň trochu lidskosti.“

„Ale proč mám být zase já ta silnější?“

„Protože ty jsi jiná než ona.“

Celý víkend jsem přemýšlela nad tím, co je správné. Vzala jsem papír a napsala odpověď:

„Mami,
pamatuji si všechno – dobré i zlé. Vím, že teď prožíváš těžké chvíle a nechci tě nechat úplně na holičkách. Pošlu ti něco málo na přilepšenou, ale víc nemohu. Potřebuji chránit sama sebe.“

Odeslala jsem dopis i menší částku peněz. Srdce mě bolelo – ne kvůli penězům, ale kvůli všemu nevyřčenému mezi námi.

Dny plynuly a já čekala na odpověď. Místo toho přišel další dopis – tentokrát bez výčitek:

„Děkuji ti za vše. Omlouvám se za minulost. Snad jednou pochopíš.“

Rozplakala jsem se poprvé po letech. Možná to byl začátek něčeho nového – nebo aspoň uzavření jedné kapitoly.

Ptám se sama sebe: Je možné odpustit člověku, který nám tolik ublížil? A kde je hranice mezi povinností a sebeláskou? Co byste udělali vy na mém místě?