Dnes jsem vyhodila syna a snachu z bytu: Jsem špatná matka, nebo jsem si konečně vybrala sebe?

„Mami, to nemyslíš vážně!“ křičel Tomáš, zatímco Lucie stála v předsíni s kufrem v ruce a slzy jí stékaly po tvářích. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly, ale tentokrát jsem neustoupila. „Myslím to naprosto vážně. Dneska večer už tady nebudete. Potřebuju svůj klid.“

Nikdy bych nevěřila, že tahle slova někdy vyslovím. Vždycky jsem byla ta hodná máma, která všechno snese, všechno odpustí. Když Tomáš přišel před třemi lety s prosbou, jestli by s Lucií nemohli na čas bydlet u mě, protože přišli o práci a hypotéka byla nad jejich síly, ani na vteřinu jsem nezaváhala. „Jasně, vždyť jste moje rodina,“ řekla jsem tehdy a otevřela jim dveře svého malého bytu v paneláku na Jižním Městě.

Jenže „na čas“ se protáhlo na roky. Nejprve to byly měsíce hledání práce, pak Lucie otěhotněla a najednou bylo všechno složitější. Místo radosti z vnoučete přišla únava, hádky o domácí práce, neustálý nepořádek a pocit, že už nemám svůj vlastní domov. Každý den jsem se vracela z práce do bytu plného cizích věcí, cizích zvyků a cizích hlasů. „Mami, můžeš prosím uklidit kuchyň?“ „Mami, nemáme peníze na nájem, můžeš to ještě chvíli táhnout?“ „Mami, proč jsi koupila tohle mléko? My pijeme jiné!“

Začala jsem být podrážděná, unavená, uzavřená do sebe. Kamarádky mi říkaly: „Aleno, musíš si nastavit hranice!“ Ale jak se nastavují hranice vlastním dětem? Jak říct ne synovi, kterého jsem vychovala sama po smrti manžela? Jak odmítnout snachu, která mi připomíná mě samotnou v jejím věku – plnou ideálů a strachu z budoucnosti?

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a poslouchala jejich hádku za zavřenými dveřmi. „Tomáši, tvoje máma je nesnesitelná! Pořád nám něco vyčítá!“ „Lucie, co mám dělat? Nemáme kam jít!“ V tu chvíli mi došlo, že už nejsem vítaná ani ve vlastním bytě. Byla jsem hostem ve svém životě.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do Hostivařského lesoparku jen proto, abych byla chvíli sama. V práci jsem zůstávala přesčas, protože tam byl aspoň klid. Ale doma mě čekal chaos a výčitky – od nich i ode mě samotné.

Jednoho dne jsem se zhroutila. Seděla jsem na balkoně a brečela do polštáře. „Proč já? Proč musím pořád všechno snášet?“ Zavolala jsem své sestře Janě. „Aleno, už toho bylo dost. Máš právo žít svůj život! Oni jsou dospělí!“ Ale já měla pořád pocit viny.

A pak přišel ten den. Tomáš přišel domů opilý a začal se hádat s Lucií přímo přede mnou. Křičeli na sebe sprostě, malý Matýsek plakal v postýlce a já najednou pocítila vztek tak silný, že mě až vyděsil. „Dost! Tohle už není můj domov! Chci zpátky svůj klid!“ vykřikla jsem.

Ráno jsem jim oznámila své rozhodnutí. „Do konce týdne si najděte jiné bydlení. Pomůžu vám s kauci na podnájem, ale tady už zůstat nemůžete.“ Tomáš na mě koukal jako na cizího člověka. „Mami, vždyť jsme tvoje rodina! Jak nás můžeš vyhodit?“ Lucie mlčela a jen tiše balila věci.

Celý týden byl jako zlý sen. Matýsek se mě držel za sukni a ptal se: „Babičko, proč pláčeš?“ Chtěla jsem mu říct pravdu – že někdy i babičky musí myslet na sebe – ale místo toho jsem ho jen objala.

Když odešli, byt byl najednou tichý. Seděla jsem v obýváku mezi prázdnými poličkami a poprvé po letech slyšela tikot hodin. Bylo mi smutno i úlevně zároveň. Volali mi kamarádky: „Aleno, jsi statečná!“ Ale já se cítila jako zrádkyně.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Jsem špatná matka? Nebo jsem si konečně vybrala sebe? Kolik let ještě máme žít pro druhé a kdy přijde čas žít pro sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrou matkou a přitom neztratit samu sebe?