Deset chyb, které jsem udělala po třicítce: Příběh Jany Novotné

„Proč jsi zase sama, Jano? Všichni tvoji vrstevníci už mají děti a ty… pořád nic!“ Maminčin hlas zněl v kuchyni jako siréna. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené v pěst pod ubrusem, a snažila se nevybuchnout. Táta mlčky krájel knedlíky, bratr Petr se díval do talíře. Bylo mi třiatřicet a měla jsem pocit, že jsem selhala ve všem, co se ode mě čekalo.

„Mami, už jsme to řešili mockrát. Nechci dítě jen proto, že to dělají ostatní,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zněla únava. Věděla jsem, že tahle debata nikam nevede, ale stejně mě to pokaždé zraňovalo. Všichni kolem mě – spolužačky ze základky, kolegyně z práce – už dávno žily „dospělý“ život. Já jsem měla jen práci v reklamce, malý byt na Žižkově a občasné rande z Tinderu.

Po obědě jsem utekla na balkon a zapálila si cigaretu. Přemýšlela jsem o všech těch chybách, které jsem po třicítce udělala. První byla ta, že jsem si myslela, že mám na všechno čas. Že děti, vztahy i kariéra přijdou samy. Jenže roky utíkaly a já pořád čekala na něco velkého, co mě zachrání. Druhá chyba byla, že jsem přestala pečovat o své zdraví – místo sportu jsem večery trávila u Netflixu s vínem a čokoládou.

Jednoho dne mi zavolala Kamila, moje nejlepší kamarádka ze střední. „Jani, pojď na kafe. Musím ti něco říct.“ Seděly jsme v kavárně na Letné a ona mi oznámila, že se stěhuje do Brna za přítelem. „Víš, mám pocit, že tady už pro mě nic není,“ řekla a já cítila v hrudi prázdno. Kamila byla poslední člověk, se kterým jsem si mohla popovídat bez přetvářky.

Začala jsem být sama. Práce mě vyčerpávala – šéfová mi neustále zadávala nové úkoly a já se bála říct ne. Třetí chyba: neuměla jsem si nastavit hranice. Čtvrtá: nechala jsem si líbit věci, které mi ubližovaly. Když mi kolega Marek přebral projekt a prezentoval ho jako svůj, jen jsem sklopila hlavu.

Jednoho večera mi přišla zpráva od bývalého přítele Tomáše: „Nechceš zajít na pivo?“ Srdce mi poskočilo – možná je to znamení! Ale když jsme seděli v hospodě U Vystřelenýho oka, rychle mi došlo, že Tomáš se nezměnil. Pořád mluvil jen o sobě a já byla jen kulisa jeho příběhu. Pátá chyba: vracet se k minulosti v naději, že bude lepší.

Začala jsem chodit k terapeutce paní Hrdličkové. „Jano, proč si myslíte, že musíte být dokonalá?“ ptala se mě jednou. Rozbrečela jsem se – nikdy jsem si to nepřiznala nahlas. Šestá chyba: žít podle očekávání ostatních.

Jednou večer mi volal bratr Petr. „Jani, máma je v nemocnici. Infarkt.“ Svět se mi zhroutil. V čekárně jsme seděli s tátou a mlčky sledovali bílé stěny. Najednou mi došlo, jak málo času spolu trávíme – sedmá chyba: zanedbávat rodinu kvůli práci a malichernostem.

Po maminčině návratu domů jsme spolu začaly víc mluvit. O tom, jaké to bylo vyrůstat v devadesátkách, o jejích snech i strachu ze samoty. Poprvé jsme si byly blíž než kdy dřív.

Osmá chyba: myslet si, že je pozdě začít něco nového. Přihlásila jsem se na kurz italštiny a začala běhat v parku na Vítkově. Devátá chyba: zapomínat na radost z maličkostí – ranní káva na balkoně, smích s prodavačkou v pekárně.

Desátá chyba? Možná ta největší: bát se říct nahlas, co opravdu chci. Když jsem to konečně udělala – když jsem mámě řekla, že možná nikdy nebudu mít děti a že je to v pořádku – poprvé mě objala bez výčitek.

Teď sedím u okna svého bytu a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím: Kolik z nás žije životy podle cizích představ? Kolik chyb musíme udělat, než pochopíme, co je pro nás opravdu důležité? Co byste udělali jinak vy?