Dědictví, které roztrhlo naši rodinu: Boj o budoucnost mého syna

„To snad nemyslíš vážně, Petro!“ vyhrkla jsem, když jsem viděla jeho nadšený výraz nad rozloženými plány na rekonstrukci. „Chceš utratit skoro všechny ty peníze za přestavbu bytu, který ani není náš?“

Petr se na mě podíval s tím svým typickým úsměvem, který mě kdysi okouzlil. „Jano, vždyť už roky říkáme, že ten byt potřebuje nový kabát. A teď na to konečně máme! Bude to krásné místo pro nás a pro malého.“

Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě mi vířily myšlenky. Ty peníze jsem zdědila po své babičce. Byla to žena, která celý život šetřila, aby mi mohla něco zanechat. A teď mám pocit, že mi je někdo bere z ruky dřív, než jsem vůbec stihla promyslet, co s nimi udělám.

„Petře, ale co když… co když se něco stane? Ten byt je pořád napsaný na tvou matku. Co když nás jednou vyhodí? Nebo co když…“

Petr mávl rukou. „Neboj se pořád tolik. Máma by nám nikdy nic takového neudělala. Navíc – až jednou nebude, byt přejde na mě a pak na našeho Filípka.“

Jenže já věděla své. Petrova matka, paní Novotná, mě nikdy nepřijala jako vlastní. Vždycky mi dávala najevo, že její pravá rodina je ta první – Petr, jeho bývalá žena Lenka a jejich dvě děti: Tomáš a Klára. Já jsem byla ta druhá, ta navíc.

Když jsem si večer lehla do postele vedle spícího Petra, nemohla jsem usnout. V hlavě mi běžely obrazy: Filípek stojí před zavřenými dveřmi bytu, který jsme společně opravili za peníze mojí babičky. Tomáš s Klárou se hádají o dědictví. Paní Novotná mi vyčítá, že jsem si dovolila myslet na sebe.

Druhý den ráno jsem si sedla s Petrem ke kávě. „Musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

„Zase ty peníze?“ povzdechl si.

„Ano. Chci mít jistotu, že když do toho bytu investujeme, bude něco patřit i Filípkovi. Nechci, aby jednou přišel zkrátka jen proto, že není z tvého prvního manželství.“

Petr se zamračil. „Tohle není fér. Tomáš a Klára jsou taky moje děti. Nemůžu je vyšachovat.“

„Já nechci nikoho vyšachovat,“ bránila jsem se. „Ale chci ochránit našeho syna. Ty peníze jsou z mé rodiny. Chci mít jistotu.“

Petr vstal od stolu a začal nervózně přecházet po kuchyni. „Víš co? Promluvím si s mámou a uvidíme, co se dá dělat.“

Jenže rozhovor s paní Novotnou dopadl přesně tak, jak jsem čekala.

„Jano,“ řekla mi chladně při návštěvě u ní doma, „ten byt je rodinný majetek Novotných. Vždycky byl a vždycky bude. Chápu, že chcete pro Filípka jistotu, ale Tomáš a Klára jsou taky Petrovy děti. Nemůžete čekat, že všechno půjde jen vašemu synovi.“

Cítila jsem slzy v očích, ale nechtěla jsem dát najevo slabost. „Ale já nechci všechno. Jen chci mít jistotu, že Filípek nebude odstrčený.“

Paní Novotná pokrčila rameny. „To už je na Petrovi.“

Cestou domů jsem v autě mlčela. Petr se snažil mě uklidnit: „Nějak to vymyslíme.“ Ale já věděla, že to nebude jednoduché.

Začaly hádky. Petr byl čím dál podrážděnější. „Pořád jen řešíš peníze! Copak ti na nás nezáleží?“ křičel jednou večer.

„Záleží! Právě proto to řeším! Chci mít jistotu pro našeho syna! Ty máš dvě děti z prvního manželství – a já mám jen Filípka! Kdo ho ochrání?“

Jednou večer přišla Klára – už skoro dospělá – domů s tím, že slyšela od babičky o dědictví a rekonstrukci.

„Mami,“ řekla mi tiše ve dveřích kuchyně (říkala mi mami jen někdy), „babička říká, že chceš Tomáše a mě připravit o byt.“

Zamrazilo mě. „To není pravda! Jen chci ochránit Filípka.“

Klára se rozplakala: „Já už nevím, komu mám věřit.“

V tu chvíli jsem pochopila, jak moc je naše rodina rozbitá.

Začala jsem hledat právní rady. Zjistila jsem, že pokud investuji do bytu napsaného na tchyni, nemám žádnou záruku – ani já, ani Filípek.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s Petrem a položila před něj papír se seznamem možností: koupit vlastní byt; investovat jen část peněz; nebo si nechat peníze stranou pro Filípka.

Petr byl unavený: „Už nemám sílu to řešit.“

„Ale já musím,“ odpověděla jsem tiše.

Nakonec jsme se rozhodli – proti Petrovu přání – koupit malý byt na moje jméno jako pojistku pro Filípka. Petr byl zklamaný a vztah mezi námi ochladl.

Dnes sedím v tom malém bytě a dívám se na spícího syna. Vím, že jsem přišla o kus důvěry v manželství i o část rodiny. Ale aspoň mám jistotu pro svého syna.

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla víc věřit Petrovi a jeho rodině? Co byste udělali vy na mém místě?