Dědeček, vina a já: Příběh, který mě změnil

„Kláro! Kláro, pojď sem, prosím tě!“ ozývá se z ložnice naléhavý hlas mého dědečka. Je půl třetí ráno a já už potřetí za noc vstávám z postele. V hlavě mi hučí, tělo je těžké jako olovo. „Už jdu, dědo,“ odpovídám tiše, abych nevzbudila sousedy. Opatrně otevírám dveře do jeho pokoje. Děda leží na boku, tvář má zkřivenou bolestí. „Potřebuju na záchod…“ šeptá provinile.

Pomáhám mu posadit se na postel. Jeho ruce se třesou, moje trpělivost taky. „Vydrž, dědo, pomůžu ti,“ říkám a snažím se skrýt podráždění. Vím, že za to nemůže. Vím to. Ale někdy mám pocit, že už nemůžu dál.

Dědeček byl vždycky silný chlap. Když mi bylo deset, učil mě jezdit na kole a opravovat píchlou duši. Teď je mu čtyřiadevadesát a dva roky zpátky upadl v koupelně. Kompresivní zlomenina páteře ho na měsíce upoutala na lůžko. Lékaři říkali, že možná už nikdy nebude chodit. Ale děda je paličák – s pomocí rehabilitace a mé každodenní péče se znovu postavil na nohy. Jenže už to nikdy nebylo jako dřív.

Každý den začíná stejně: připravím snídani, pomůžu dědovi s hygienou, převléknu mu pyžamo, zkontroluju léky. Mezitím mi v mobilu pípají zprávy z práce – kolegové čekají na odpovědi, šéfová mi připomíná termíny. Snažím se všechno zvládnout, ale někdy mám pocit, že se rozpadám na kousky.

Jednou ráno jsem seděla u stolu a brečela do hrnku s kávou. Děda si toho všiml. „Klárko, promiň mi to všechno… Já vím, že jsem ti na obtíž.“

„Nejsi mi na obtíž!“ vyhrkla jsem rychle, ale v hloubi duše jsem cítila pravý opak. Ta vina mě dusila. Jak můžu být tak krutá? Vždyť je to můj děda! On by pro mě udělal cokoliv…

Ale realita je jiná než vzpomínky na dětství. Děda je často zmatený, někdy zapomene, kde je nebo proč mě volal. Někdy je protivný a hádavý – hlavně když ho bolí záda nebo když mu nejde ovládat televizi. „Proč jsi mi koupila ten nový ovladač? Ten starý byl lepší!“ rozčiluje se a já mám chuť vyběhnout z bytu ven a už se nikdy nevrátit.

Moje máma mi často volá: „Klárko, nezapomeň mu dát ty kapky na tlak.“ Táta zase: „Kdyby něco potřeboval, zavolej.“ Ale oba žijí daleko a mají své životy. Zůstala jsem na to sama.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Děda spal a já přemýšlela, jestli je normální cítit tolik vzteku i lásky zároveň. Proč se o tom nemluví? Proč mám pocit, že bych měla být jen vděčná a šťastná, že ho ještě mám?

Jednoho dne přišla sousedka paní Novotná: „Klárko, nechcete si někdy odpočinout? Mohla bych vám s dědou pomoct.“ Rozbrečela jsem se před ní jako malá holka. Byla první člověk, kterému jsem přiznala: „Já už nemůžu…“

Začala jsem hledat pomoc – pečovatelskou službu, psychologa, podpůrné skupiny na internetu. Ale pořád mě pronásleduje pocit viny: Měla bych to zvládnout sama! Jsem přece jeho vnučka!

Jednoho dne jsem dědu vezla k lékaři tramvají. Seděl vedle mě shrbený, oči měl zavřené. Najednou otevřel oči a řekl: „Víš, Klárko… já už tady dlouho nebudu. Nechci ti kazit život.“

Zastavila jsem tramvaj pohledem do prázdna. „Dědo… ty mi život nekazíš,“ zalhala jsem mu i sobě.

Večer jsem si sedla k jeho posteli a držela ho za ruku. „Dědo… promiň mi všechny ty chvíle, kdy jsem byla protivná nebo unavená.“

Usmál se: „Jsi ta nejlepší vnučka na světě.“

Ale já vím své. Každý den bojuju sama se sebou – s únavou, vztekem i láskou. Péče o blízkého není jen o obětavosti a trpělivosti; je to i o zlomených snech, nevyřčených slovech a tichém zoufalství.

Někdy si říkám: Kolik toho ještě vydržím? Je normální cítit tolik protichůdných emocí? A proč máme pořád pocit, že musíme všechno zvládnout sami?

Co byste dělali vy na mém místě? Máte někdo podobnou zkušenost?