Dary, které nesmím vzít domů: Příběh jedné české rodiny

„Mami, proč si nemůžu vzít toho robota domů?“ ozvalo se z dětského pokoje v domě mých tchánovců. Stála jsem ve dveřích, ruce sevřené v pěst, a snažila se potlačit slzy. Malý Matěj seděl na zemi uprostřed hromady hraček, které by nám doma nikdy neprošly rozpočtem. Všechno tu bylo nové, drahé a blyštivé – přesně takové věci, o kterých jsem jako dítě jen snila.

„To je jen na hraní tady, broučku,“ odpověděla jsem tiše a cítila, jak se mi hrne krev do tváří. Matěj sklopil oči a začal si nervózně žmoulat rukáv. V tu chvíli vešla do pokoje tchyně, paní Věra, s úsměvem, který byl až příliš široký. „Janičko, nech ho tady ještě chvíli, vždyť doma byste na to stejně neměli místo,“ prohodila lehce a já ucítila bodnutí v hrudi.

Můj muž Petr stál opodál a tvářil se, že nic neslyší. Věděl, jak moc mě to bolí, ale nikdy se neodvážil své matce odporovat. Vždycky říkal: „Nech to být, aspoň má Matěj kde si hrát.“ Jenže já jsem věděla, že nejde jen o hračky. Šlo o pocit, že jsme pořád ti chudí příbuzní, kteří si musí půjčovat štěstí jen na návštěvě.

Tchánovci byli vždycky jiní. Tři byty v Praze, chalupa v Krkonoších a dům v Průhonicích s bazénem. Každý měsíc nový zážitek – jednou divadlo, podruhé wellness víkend. My s Petrem jsme počítali každou korunu. Hypotéka na byt v paneláku na Jižním Městě nás dusila a já se často budila v noci strachy, jestli zvládneme další splátku.

Jednou jsem to už nevydržela. Po návštěvě u tchánovců jsem doma bouchla dveřmi a rozplakala se. Petr mě objal, ale já ho odstrčila. „Proč jim nikdy nic neřekneš? Proč jim nedokážeš říct, že Matějovi tímhle ubližují?“ vyčetla jsem mu. On jen pokrčil rameny: „Vždyť to myslí dobře.“

Ale myslí? Když Matěj dostal k Vánocům obrovský autodráhový set – „ale jen na hraní u nás“ – a doma pod stromečkem našel jen knížku a malou stavebnici? Viděla jsem v jeho očích zklamání. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejdůležitější je být spolu, ale sama jsem tomu sotva věřila.

Jednoho dne jsem si všimla, že Matěj začíná odmítat chodit domů. „Mami, proč nemůžeme bydlet u babičky a dědy? Tam je to hezčí.“ Ta věta mě bodla jako nůž. Začala jsem pochybovat o sobě jako matce. Dělám pro něj dost? Neztrácím ho?

Začala jsem být na tchánovce alergická. Každá jejich poznámka o tom, jak je důležité dítě rozvíjet kvalitními hračkami nebo jak je škoda žít v tak malém bytě, mě bolela víc a víc. Jednou jsem slyšela Věru šeptat Petrovi: „Kdybyste nebyli tak tvrdohlaví a přijali naši pomoc…“ Ale já jsem nechtěla jejich peníze. Chtěla jsem respekt.

Situace vyvrcholila na Matějových šestých narozeninách. Tchánovci připravili oslavu u sebe doma – s klaunem, obrovským dortem a dárky za tisíce korun. My jsme přinesli jen malý balíček s legem. Když Matěj rozbalil jejich dárek – elektrické autíčko – rozběhl se ke mně: „Mami, vezmeme si ho domů?“ Všichni ztichli.

„To je jen na hraní tady,“ ozvala se Věra s úsměvem. Matěj se rozplakal a já měla chuť křičet. Místo toho jsem ho vzala do náruče a odešla s ním na zahradu.

Večer doma Petr mlčel a já cítila, jak mezi námi roste zeď. „Musíme něco změnit,“ řekla jsem nakonec tiše. „Takhle to dál nejde.“

Začali jsme s Petrem chodit na rodinnou terapii. Bylo těžké přiznat si vlastní závist i pocit méněcennosti. Naučila jsem se říkat ne – i když to znamenalo méně návštěv u tchánovců. Začali jsme s Matějem trávit víc času venku, tvořit spolu věci z papíru nebo chodit na výlety do lesa.

Jednoho dne mi Matěj řekl: „Mami, dneska byl nejlepší den.“ Byli jsme jen na obyčejném hřišti a jedli rohlík se sýrem. Uvědomila jsem si, že štěstí není v drahých dárcích.

Ale pořád mě trápí otázka: Proč někteří lidé myslí, že lásku lze nahradit luxusem? A jak mám synovi vysvětlit, že opravdová hodnota není v tom, co vlastníme?

Možná nejsem dokonalá matka. Ale snažím se mu dát to nejdůležitější – pocit bezpečí a lásky. Jak byste to řešili vy? Máte podobnou zkušenost?