Dala jsem dceři byt. Rok poté mě vyhodila z vlastního domova

„Tohle už není tvůj domov, mami.“

Ta věta mi zní v hlavě jako kladivo. Stojím na chodbě našeho paneláku na Proseku, v ruce držím starou cestovní tašku, kterou jsem kdysi koupila na dovolenou do Chorvatska. Teď je v ní pár svetrů, léky a fotografie. Dveře za mnou se zabouchly s takovou silou, až se ozvěna rozléhá po celé chodbě. Moje dcera Jana – moje jediná dcera – stojí za těmi dveřmi. A já tu stojím sama.

Ještě před rokem bych si nikdy nepomyslela, že něco takového zažiju. Byla jsem přesvědčená, že rodina je všechno. Že když člověk obětuje celý život pro dítě, nikdy nezůstane sám. Ale teď mi je 63 let a nemám kam jít.

Všechno to začalo docela nevinně. Jana měla problémy s manželem. Petr ji podváděl a nakonec ji i s malým Honzíkem nechal samotnou. Byla zoufalá, bydlela v podnájmu na Žižkově, kde sousedi pořádali večírky do rána a v zimě netopili. Když mi jednou večer volala a brečela do telefonu, srdce mi málem puklo. „Mami, já už to nezvládám…“

Seděla jsem tehdy u stolu v kuchyni svého dvoupokojového bytu a dívala se na fotku, kde je Jana ještě malá holčička v bílých šatech. Vždycky byla citlivá a křehká. V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat.

Začala jsem přemýšlet: mám svůj byt, důchod mi stačí, mohla bych jít do menšího… nebo do domova důchodců? Ale to přece ještě není potřeba! Nakonec jsem se rozhodla – daruji Janě byt. Vždyť je to moje dcera! Podepsaly jsme darovací smlouvu u notáře na Karlově náměstí. Jana měla slzy v očích a objala mě: „Mami, děkuju ti! Nikdy ti to nezapomenu.“

První měsíce byly krásné. Já si našla malý podnájem u paní Novotné na Smíchově. Bylo to skromné, ale útulné. Každý víkend jsem chodila za Janou a Honzíkem na návštěvu. Pekla jsem bábovky, hráli jsme Člověče, nezlob se. Jana byla šťastná – aspoň jsem si to myslela.

Pak ale začaly drobné neshody. Jana si našla nového přítele – Tomáše. Byl mladší než ona, podnikal s auty a měl velké plány. „Mami, Tomáš říká, že bychom měli byt prodat a koupit něco většího za Prahou,“ svěřila se mi jedno odpoledne u kávy. Ztuhla jsem: „Ale vždyť ten byt je tvůj domov… a Honzík chodí do školy tady.“

Jana se zamračila: „Mami, ty tomu nerozumíš. Tady je všechno drahé! Tomáš ví, co dělá.“

Od té doby se naše vztahy začaly kazit. Jana byla podrážděná, často mi nebrala telefon. Když jsem přišla na návštěvu bez ohlášení, Tomáš se na mě díval skrz prsty.

Jednoho dne mi Jana zavolala: „Mami, potřebuju s tebou mluvit.“ Seděla naproti mně v kavárně na Andělu a nervózně si hrála s lžičkou.

„Víš… rozhodli jsme se s Tomášem, že ten byt prodáme. Potřebujeme peníze na nový začátek.“

Cítila jsem, jak mi tuhne krev v žilách: „Ale Jani… vždyť ten byt byl pro tebe! Pro Honzíka! Já…“

„Mami, prosím tě! To je moje věc! Ty už tu nebydlíš!“

Zvedla jsem se a odešla. Slzy mi tekly po tváři ještě cestou tramvají domů.

Za týden mi přišel doporučený dopis – výpověď z podnájmu u paní Novotné. Prý jí Jana nabídla víc peněz za pokoj pro Tomášovu matku.

A tak teď stojím tady – na chodbě paneláku, kde jsem prožila třicet let života. S jednou taškou a pocitem, že všechno bylo zbytečné.

Sousedka paní Dvořáková otevře dveře: „Paní Králová? Co se stalo?“

„Nic… jen už tu nemám domov,“ odpovím tiše.

Sedím pak dlouho na lavičce před domem a přemýšlím: Kde se stala chyba? Měla jsem být tvrdší? Měla jsem myslet víc na sebe?

Když zapadá slunce za paneláky a já cítím chlad v kostech i v duši, ptám se sama sebe: Je možné odpustit vlastnímu dítěti takovou zradu? A co byste udělali vy na mém místě?