Čtyři roky ticha: Dnes jsem konečně promluvila

„Proč jsi zase nepřinesl ani korunu?“ vyhrkla jsem, sotva se Petr vrátil domů. V ruce držel igelitku s pivem a tvářil se, jako by se nic nedělo. V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce buší až v krku. Už čtyři roky žiju v tomhle tichu, ve kterém se dusím. Čtyři roky platím nájem, jídlo, školku pro naši dceru Aničku – všechno sama. Petr je o osm let starší, měl už jedno manželství za sebou a syna Filipa, kterého vídá jednou za dva týdny. Když jsme se poznali, byl čerstvě po rozvodu a bydlel zpátky u rodičů v paneláku na Jižním Městě. Tehdy mi připadal ztracený, potřeboval oporu. A já jsem byla ochotná být tou oporou.

Jenže dnes už nevím, jestli to byla láska, nebo spíš moje potřeba někoho zachraňovat. „Mám toho v práci dost,“ zamumlal Petr a otevřel si pivo. „A co já?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Já taky pracuju! A ještě všechno platím! Už mě to nebaví.“

Petr se na mě podíval s výrazem, který jsem znala – směs lítosti a podráždění. „Ty pořád jenom řešíš peníze,“ řekl tiše. „A co mám řešit? Že nemáme na dovolenou? Že Anička nemůže na kroužky, protože já už prostě nemám z čeho brát?“ Hlas se mi třásl a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

Vzpomněla jsem si na začátek našeho vztahu. Byla jsem tehdy plná naděje. Petr mi sliboval, že až se postaví na nohy, všechno bude jiné. Jenže místo toho přišly další výmluvy: špatný šéf, málo práce, únava… A já pořád věřila, že jednou přijde den, kdy přijde domů s výplatou a řekne: „Tady máš, lásko.“

Moje máma mi už dávno říkala: „Lucko, chlapi se nemění.“ Ale já jsem neposlouchala. Když jsme čekali Aničku, doufala jsem, že dítě ho změní. Že bude chtít být lepším tátou než byl svému prvnímu synovi. Jenže místo toho začal trávit víc času v hospodě s kamarády. Když měl Filip přijít na víkend, Petr byl nervózní a podrážděný. Vždycky jsem musela být ta, kdo připraví program pro oba kluky.

Jednou v noci jsem slyšela, jak Petr telefonuje své matce: „Lucka je na mě hrozně tvrdá… Pořád něco chce.“ V tu chvíli jsem si připadala jako cizinec ve vlastním bytě. Přestala jsem mu věřit a začala jsem si psát deník – jediný způsob, jak neztratit rozum.

Dnes ráno jsem našla v lednici jen dvě vajíčka a trochu mléka. Anička chtěla palačinky, ale já jí musela vysvětlit, že dneska budou jen chleby s máslem. Když odešla do školky, sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Jak dlouho ještě vydržím být silná?

Petr přišel domů až večer. „Máš něco k jídlu?“ zeptal se bez zájmu. „Ne,“ odpověděla jsem chladně. „Jestli chceš večeři, uvař si ji sám.“

„Co ti zase je?“ povzdechl si a sedl si ke stolu. „Tohle už není život,“ řekla jsem tiše. „Já už nemůžu dál dělat všechno sama.“

„Tak co chceš dělat? Chceš mě vyhodit?“ zvedl hlas.

„Nevím,“ přiznala jsem poprvé nahlas sama sobě i jemu. „Ale takhle už žít nechci.“

Nastalo ticho. Petr se díval do stolu a já měla pocit, že mi někdo stáhl smyčku kolem krku. Ale zároveň jsem cítila úlevu – poprvé za čtyři roky jsem řekla pravdu.

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem mě žije podobný příběh – kolik z nás mlčí a doufá, že se něco změní samo od sebe.

Možná dneska všechno ztratím – možná přijdu o rodinu, o iluze… Ale možná konečně najdu samu sebe.

Řekli byste to taky nahlas? Nebo byste dál mlčeli a doufali? Co je vlastně větší odvaha?