„Chci se rozvést.” – Vteřina, která změnila celý můj život

„Chci se rozvést.” Ta slova mi pořád znějí v uších. Stála jsem v kuchyni, v ruce ještě držela vařečku od omáčky, když Petr vešel do dveří. Ani si nesundal boty. Jen se na mě podíval tím prázdným pohledem a řekl to. Bez varování, bez emocí. Jako by mi oznamoval, že došel chleba.

„Cože?” vydechla jsem. „To nemyslíš vážně, Petře!”

„Myslím to naprosto vážně. Už to dál nejde. Chci žít jinak.”

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Opřela jsem se o linku a snažila se popadnout dech. Hlavou mi proběhlo šestnáct let společného života – svatba v kostele v našem rodném městě, první byt v paneláku na Jižním Městě, narození naší dcery Klárky, společné dovolené na Šumavě, večery u televize… To všechno teď mělo být pryč?

Petr mezitím odešel do ložnice a já slyšela, jak balí nějaké věci. V hlavě mi začaly znít slova mojí maminky: „Nikdy se nevzdávej sama sebe, i když se ti celý svět otočí zády.” Vždycky jsem si myslela, že je to jen fráze. Teď jsem ale pochopila, co tím myslela.

Klárka přišla domů ze školy o hodinu později. Seděla jsem na pohovce a snažila se nebrečet. „Mami, co se děje?” zeptala se hned ve dveřích.

„Tatínek… tatínek chce odejít,” zašeptala jsem.

Klárka zbledla. „To nemyslíš vážně! Kvůli mně?”

„Ne, zlatíčko, to není tvoje vina.”

Petr se s Klárkou rozloučil krátce a bez emocí. Pak už jen bouchly dveře a v bytě zůstalo ticho, jaké jsem nikdy předtím nezažila.

První noc byla nejhorší. Ležela jsem v posteli a přemýšlela, kde se stala chyba. Byla jsem špatná manželka? Měla jsem být víc trpělivá? Měla jsem mu víc naslouchat? Nebo je to všechno jen jeho krize středního věku?

Druhý den ráno mi volala maminka. Poznala podle hlasu, že je něco špatně.

„Co se stalo, Jitko?”

„Petr… odešel. Chce rozvod.”

Chvíli bylo ticho. Pak maminka řekla: „Neboj se, zvládneš to. Máš Klárku a máš sebe. To je nejdůležitější.”

Ale jak mám zvládnout život bez něj? Jak mám vysvětlit Klárce, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív?

Začaly týdny plné hádek o majetek, o peníze, o péči o Klárku. Petr najednou chtěl být „moderní táta” – vídat Klárku každý druhý víkend a platit alimenty přesně podle tabulek. Já jsem ale věděla, že pro Klárku je stabilita důležitější než peníze.

Jednou večer jsme seděly s Klárkou u stolu a ona najednou vyhrkla: „Mami, proč nás táta už nemá rád?”

Zlomilo mi to srdce. „To není pravda, Klárko. Táta tě má pořád rád. Jen… někdy dospělí dělají rozhodnutí, která děti nechápou.”

Klárka začala být uzavřená. Ve škole se zhoršila, přestala chodit na kroužky. Učitelka mi volala a ptala se, co se děje doma.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila mluvit o svých pocitech nahlas. O strachu z budoucnosti, o vzteku na Petra, o pocitu selhání.

Jednou večer mi maminka přinesla bábovku a sedly jsme si spolu na balkon.

„Víš, Jitko,” začala opatrně, „já jsem s tvým tátou taky neměla lehký život. Ale nikdy jsem nezapomněla na sebe samu. Ty to zvládneš taky.”

Začala jsem pomalu znovu nacházet samu sebe. Přihlásila jsem se na kurz angličtiny, začala běhat v parku a jednou za měsíc chodím s kamarádkami do divadla.

Petr si našel novou přítelkyni – mladší kolegyni z práce, Lucii. Když mi to Klárka mezi řečí řekla („Táta byl s nějakou paní v kině”), zabolelo to jako nůž do zad. Ale už jsem neplakala.

Jednou večer přišel Petr pro Klárku a já mu řekla: „Doufám, že jsi šťastný.” Podíval se na mě překvapeně a pak jen kývl hlavou.

Dnes už vím, že rozvod není konec světa. Je to začátek něčeho nového – i když to bolí a člověk má pocit, že už nikdy nebude šťastný.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde jsme udělali chybu? A hlavně – jak mám teď naučit Klárku věřit v lásku, když já sama už nevím, jestli ještě existuje?