Bratr, který nikdy neodešel: Příběh o vině, rodině a nevyřčených slovech

„Tomáš zase nepřijde na oběd? Víš, že by mu prospělo, kdyby se víc zapojil do rodinných věcí,“ slyším mámu z kuchyně, zatímco míchá polévku. Je sobota, venku je sychravo, a já už zase cítím, jak se mi v žaludku svírá uzel. Vím, že tohle je začátek dalšího rozhovoru, který skončí u Tomáše. Vždycky skončí u Tomáše.

„Mami, je mu třiačtyřicet. Možná by mu prospělo, kdyby ses ho přestala pořád ptát, kdy si najde ženu,“ zkusím opatrně. Máma se na mě podívá s tím svým pohledem, který říká: ‚Ty tomu nerozumíš.‘

„On je jenom citlivý. Dnešní holky už nejsou jako dřív. Nikdo nechce pořádného chlapa, co umí opravit pračku a postavit plot,“ povzdechne si a já vím, že tím to pro ni hasne. Pro ni je Tomáš oběť doby, ne člověk, který nikdy nedostal šanci být sám sebou.

Tomáš je o deset let starší než já. Když jsem byla malá, byl pro mě hrdina. Vždycky mě bránil před kluky na sídlišti, učil mě jezdit na kole, a když jsem měla zlomené srdce, přinesl mi zmrzlinu a pustil pohádku. Jenže pak se něco změnilo. Táta odešel, když mi bylo dvanáct, a máma se upnula na Tomáše. Najednou byl on ten, kdo musel být pořád doma, pomáhat, starat se. A on to přijal. Nebo spíš neměl na výběr.

Pamatuju si, jak jednou přišel domů pozdě v noci. Bylo mu dvacet pět a měl tehdy holku – Janu. Máma seděla v kuchyni, ruce složené na stole, oči červené od pláče. „Kde jsi byl? Víš, jak jsem se bála?“ vyčítala mu. Tomáš jen sklopil hlavu a omluvil se. Druhý den už o Janě nemluvil. Za pár týdnů se rozešli.

Od té doby jsem ho neviděla s žádnou dívkou. Máma si ho přivlastnila. Každý jeho krok komentovala, každý jeho neúspěch omlouvala. „On je prostě jiný,“ říkala sousedkám. „Má dobré srdce, ale svět je zlý.“

Když jsem odešla na vysokou do Brna, Tomáš zůstal doma. Pracoval jako elektrikář v místní firmě, po večerech opravoval mámě byt a o víkendech sekal trávu na zahradě. Nikdy si nestěžoval. Jen občas, když jsme spolu seděli na terase a pili pivo, se zadíval do dálky a řekl: „Víš, Péťo, někdy mám pocit, že mi něco uniklo.“

„Pořád máš čas,“ odpovídala jsem mu tehdy. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem si uvědomovala, že čas utíká rychleji, než si myslíme.

Teď je mi třiatřicet, mám dvě děti a manžela, který mě miluje. Ale pokaždé, když přijedu domů, cítím mezi mnou a mámou napětí. Jako bych byla ta, která Tomáše opustila. Ta, která si dovolila žít svůj život.

Jednou jsem to už nevydržela. Bylo to loni na Vánoce. Seděli jsme u stolu, všichni tři – já, máma a Tomáš. Děti si hrály v obýváku, manžel šel na procházku. Máma začala zase o tom, jak je Tomáš sám a jak je to nespravedlivé.

„Mami, proč mu pořád říkáš, že je něco špatně? Proč ho nenecháš žít?“ vyhrkla jsem. V tu chvíli se rozhostilo ticho. Tomáš ztuhl, máma zbledla.

„Já? Já jsem mu vždycky chtěla jen to nejlepší! Kdybys věděla, jaké to je být sama na dvě děti…“ rozplakala se.

Tomáš vstal a odešel z místnosti. Já tam zůstala sedět s pocitem viny. Možná jsem to neměla říkat. Možná jsem měla mlčet. Ale někdo to říct musel.

Od té doby se mezi mnou a mámou něco změnilo. Je opatrnější, když mluví o Tomášovi. Ale pořád cítím, že to mezi námi visí ve vzduchu.

Tomáš je pořád sám. Pořád bydlí s mámou. Občas mi napíše zprávu: „Jak se mají děti?“ nebo „Nechceš přijet na víkend?“ Nikdy nemluví o sobě. Nikdy si nestěžuje.

Někdy si říkám, jestli jsme mu všichni neublížili. Jestli jsem já nebyla ta, kdo měl zůstat doma a postarat se o mámu, aby Tomáš mohl odejít. Ale pak si vzpomenu na jeho pohled – ten smutný, tichý pohled člověka, který nikdy nedostal šanci být sám sebou.

Možná je to vina nás všech. Možná je to jen smutný příběh jedné české rodiny, kde se láska změnila v pouta a obavy v klec.

A tak se ptám: Kolik takových Tomášů žije mezi námi? Kolik z nás má odvahu přiznat si, že někdy největší láska může být i největším vězením?