Bratr a jeho žena se nastěhovali k nám. Teď všichni čekají, že odejdu já.

„Kláro, můžeš si prosím uklidit svoje věci z obýváku? Petr s Janou potřebují prostor.“ Máma stála ve dveřích a snažila se znít mile, ale v očích jí hrála netrpělivost. Bylo úterý večer, venku pršelo a já se právě vrátila z práce, kde jsem celý den poslouchala nespokojené zákazníky na infolince. Můj pokoj byl teď skladištěm, protože Petr s Janou zabrali druhý pokoj a obývák se proměnil v jejich ložnici.

„A kam to mám dát?“ vyhrkla jsem. „Vždyť už nemám kam dýchat!“

Máma jen pokrčila rameny. „Musíme si pomáhat, Klárko. Petr s Janou jsou teď v těžké situaci.“

Těžká situace? Petr přišel o práci, protože se pohádal se šéfem, a Jana čeká dítě. Ale proč mám být já ta, kdo ustupuje? Vždycky jsem byla ta hodná dcera, která pomáhá, když je potřeba. Ale teď jsem měla pocit, že mě vlastní rodina vytlačuje z domova.

Večer jsem seděla na posteli a poslouchala tlumené hlasy z kuchyně. Petr se smál, Jana si stěžovala na bolest zad a máma s tátou jim nabízeli poslední kousek bábovky. Nikdo mě nezval. Nikdo se neptal, jak mi je. Vždycky jsem byla tichá, nenápadná Klára – ta, co nikdy nedělá problémy.

Druhý den ráno jsem narazila na Petra v koupelně. „Hele, Kláro, mohlas bys ráno vstávat o deset minut dřív? Jana potřebuje koupelnu před prací.“

„A co já?“ vyjela jsem poprvé v životě na bratra. „Já taky chodím do práce!“

Petr protočil oči. „Ale ty máš home office, ne? To je něco jinýho.“

Zavřela jsem za sebou dveře a poprvé mě napadlo: Co když bych opravdu odešla? Kam bych šla? Nájem v Praze je šílený, na vlastní byt nemám ani pomyšlení. Kamarádky mají svoje životy, spolubydlení s cizími lidmi mě děsí. Ale doma už nejsem vítaná.

Začala jsem si všímat drobností: moje oblíbený hrnek zmizel, místo něj byl v polici hrnek s nápisem „Nejlepší maminka“. V lednici místo jogurtů tofu a sójové mléko – Jana je vegetariánka. Všude dětské knížky a letáky o kočárcích. Táta mi jednou večer řekl: „Klárko, měla by sis najít něco vlastního. Jsi už dospělá.“

„A co vy?“ zeptala jsem se tiše. „Vy jste mě sem přivedli.“

Táta jen povzdechl: „Petr má teď těžké období. Musíme držet při sobě.“

Ale co já? Kdo drží při mně?

Jednoho večera jsem to už nevydržela. Seděli jsme všichni u stolu – poprvé za měsíc – a máma začala plánovat přestavbu bytu. „Kdybys, Klárko, mohla přesunout svoje věci do sklepa…“

„A co když bych odešla?“ řekla jsem nahlas.

Všichni ztichli. Petr se zatvářil vítězoslavně, Jana se pousmála a máma s tátou vypadali překvapeně.

„To by bylo rozumné,“ řekl Petr tiše.

„A kam půjdeš?“ zeptala se máma.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale tady už nemám místo.“

Ten večer jsem brečela do polštáře jako malá holka. Cítila jsem se zrazená vlastní rodinou. Vždycky jsem byla ta spolehlivá, ta hodná dcera – a teď jsem přítěž.

Začala jsem hledat podnájem. Bylo to zoufalé – ceny byly astronomické, pokoje malé a často sdílené s cizími lidmi. Jednou mi jedna paní řekla: „Jste moc stará na spolubydlení.“ Bylo mi třicet dva.

Jednoho dne mi zavolala kamarádka Lenka: „Hele, mám volný pokoj u sebe na Žižkově. Není to luxus, ale aspoň budeš mít klid.“

Stěhování bylo rychlé a bolestné. Máma brečela, táta mě objal a řekl: „Snad nám odpustíš.“ Petr s Janou mi ani nepoděkovali.

První noc v novém pokoji jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Byla jsem sama – ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi a sdíleném bytě. Je to o respektu a lásce – a někdy musíme odejít, abychom našli sami sebe.

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk povinnost ustupovat rodině za každou cenu? Nebo má právo říct dost?