Bohatství pod závojem: Jak říct tchyni, že její dárek minul cíl

„To si děláš srandu, mami?“ ozvalo se z obýváku, kde Eliška rozbalovala svůj narozeninový dárek. Seděla na koberci, v ruce držela omšelou plyšovou kočku, která pamatovala snad ještě Husáka. Všichni jsme ztuhli. Můj manžel Petr se tvářil provinile, jako by za to mohl on. Já jsem jen polkla slzy a snažila se nevybuchnout.

Natálie, moje tchyně, seděla na gauči s úsměvem, který by rozčílil i svatého. „To je vzácná hračka, Eliško. Měla jsem ji jako malá holčička. Je to rodinný poklad.“

Eliška se na mě podívala s otázkou v očích. Bylo jí osm a už dávno pochopila, že babička Natálie je zvláštní případ. Věděla jsem, že čekala něco jiného – něco, co by jí ukázalo, že ji babička má ráda. Ale místo toho dostala starý plyšák, zatímco Natálie si každý měsíc kupuje nové šaty v Pařížské a jezdí na wellness do Karlových Varů.

„Děkuju,“ špitla Eliška a položila kočku stranou. Petr se zvedl a šel do kuchyně. Slyšela jsem, jak tam tiše nadává.

Zůstala jsem s Natálií sama. „Myslím, že Eliška čekala něco jiného,“ řekla jsem opatrně.

Natálie se na mě podívala přes brýle. „Dnešní děti jsou rozmazlené. Všechno mají. Já měla jen tuhle kočku a byla jsem šťastná.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Věděla jsem, že má na účtu miliony. Všichni to věděli – její byt v centru Prahy, letní vila na Slapech, dovolené v Itálii. Ale před námi hrála divadlo chudé důchodkyně.

Když odešla, sedla jsem si k Petrovi do kuchyně. „Musíme jí to říct,“ šeptla jsem.

Petr zavrtěl hlavou. „Víš, jaká je. Začne dělat scény. Bude tvrdit, že jsme nevděční.“

„Ale Eliška si to nezaslouží! Vždyť ona jí nikdy nic nedá – ani k Vánocům, ani k narozeninám! Jen ty svoje staré haraburdí.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a matkou.

Ten večer jsem seděla u Eliščiny postele a hladila ji po vlasech. „Mami, proč mi babička nikdy nedá něco hezkého?“ zeptala se tiše.

Zamrazilo mě. Co jí mám říct? Že její babička je lakomá? Že předstírá chudobu? Že jí nezáleží na vlastní vnučce?

„Babička je zvláštní,“ řekla jsem nakonec. „Možná neumí ukazovat lásku tak, jak bychom si přály.“

Eliška jen přikývla a zavřela oči.

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o tom, jak dlouho ještě budu mlčet. Jak dlouho budu předstírat, že je všechno v pořádku? Že mě neštve, když Natálie přijde s novou kabelkou za deset tisíc a Elišce přinese rozbitou panenku?

Druhý den jsem se rozhodla. Zavolala jsem Natálii a pozvala ji na kávu.

Seděla naproti mně v kavárně na náměstí, elegantní jako vždycky. „Tak co potřebuješ?“ zeptala se rovnou.

Nadechla jsem se. „Chtěla bych si promluvit o dárcích pro Elišku.“

Zamračila se. „Co s nimi?“

„Vím, že máte ráda staré věci a vzpomínky,“ začala jsem opatrně. „Ale Eliška je dítě. Touží po něčem jiném – po něčem, co jí ukáže, že na ni myslíte.“

Natálie si povzdechla. „Vy mladí jste všichni stejní. Jen materiální věci.“

„Nejde o peníze,“ řekla jsem pevněji. „Jde o to, aby Eliška cítila vaši lásku. Aby věděla, že vám na ní záleží.“

Chvíli bylo ticho.

„Já… nevím, jak to dělat,“ přiznala najednou tiše Natálie.

To mě překvapilo. Poprvé jsem viděla za její masku.

„Možná byste mohla začít tím, že jí koupíte něco malého – třeba knížku nebo pastelky. Něco jen pro ni.“

Natálie přikývla a rychle vstala. „Uvidím, co se dá dělat.“

Když odešla, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Možná to byla malá výhra – možná ne.

Večer přišel Petr domů dřív než obvykle. „Volala mi máma,“ řekl tiše. „Prý jsi ji urazila.“

„Řekla jsem jí jen pravdu,“ odpověděla jsem unaveně.

Sedli jsme si spolu do obýváku a dlouho mlčeli.

O týden později přišla Natálie na návštěvu s malým balíčkem pro Elišku – uvnitř byla nová knížka o koních a sada pastelek.

Eliška se rozzářila a objala ji kolem pasu.

Natálie byla zaskočená – ale možná poprvé pochopila, jak málo stačí ke štěstí dítěte.

A já? Seděla jsem u stolu a přemýšlela: Kolik let jsme promarnili mlčením? Proč je tak těžké říct pravdu těm nejbližším? A stojí vůbec rodinný klid za cenu dětského zklamání?