„Biologický otec se objevil po deseti letech, žádá kontakt se synem: Jsem v koncích“

Ariana seděla u kuchyňského stolu, ruce se jí třásly, když držela dopis. Byl od Evžena, muže, kterého neviděla více než deset let. Muže, který byl biologickým otcem jejího syna, Natana. Nikdy si nemyslela, že o něm ještě uslyší, natož aby dostala dopis, ve kterém žádá o kontakt s dítětem, které opustil.

Všechno to začalo před více než deseti lety. Ariana a Evžen měli bouřlivý románek, který náhle skončil, když Evžen bez slova opustil město. Ariana byla zdrcená, ale brzy našla útěchu ve svém novorozeném synovi, Natanovi. Rozhodla se ho vychovávat sama, s pomocí své nejlepší kamarádky Elišky.

„Podepsali rodný list v nemocnici a pak jsme šli domů slavit. O týden později porodila Eliška krásného chlapečka!“ vzpomíná Ariana, její hlas zabarvený nostalgií. „Byli jsme tak šťastní, navzdory všemu.“

Roky žili Ariana a Natan tichý, šťastný život. Natan vyrostl v bystré, zvídavé dítě, které se neustále ptalo na svého otce. Ariana mu řekla pravdu, že Evžen odešel a nikdy se neohlédl zpět. Natan to zdánlivě přijal, ale Ariana viděla touhu v jeho očích, kdykoli viděl jiné děti s jejich tatínky.

Pak se z ničeho nic objevil Evžen. Dopis byl stručný, ale jasný: chtěl se setkat se svým synem. Arianina mysl se hemžila otázkami. Proč teď? Co chce? Může mu věřit?

Rozhodla se setkat s Evženem nejdřív sama, bez Natana. Domluvili se, že se sejdou v místní kavárně. Když ho uviděla, srdce jí poskočilo. Vypadal starší, více opotřebovaný, ale v očích měl jiskru, kterou si dobře pamatovala.

„Ariano,“ řekl, jeho hlas byl měkký, ale pevný. „Vím, že nemám právo žádat, ale chci být součástí Natanova života.“

Ariana pocítila vlnu hněvu. „Opustil jsi nás, Evžene. Ani jsi se nerozloučil. Proč bych ti měla teď věřit?“

Evžen sklopil zrak, jeho tvář plná lítosti. „Udělala jsem spoustu chyb, Ariano. Byl jsem mladý a vyděšený. Ale změnil jsem se. Chci to napravit.“

Ariana nevěděla, co říct. Chtěla mu věřit, ale bolest z jeho opuštění byla stále čerstvá. Rozhodla se, že si to nechá projít hlavou.

Dny se změnily v týdny a Ariana se ocitla rozpolcená mezi touhou chránit Natana a možností dát mu otce, kterého vždycky chtěl. Svěřila se Elišce, která byla její oporou po celou dobu.

„Myslíš, že si zaslouží druhou šanci?“ zeptala se Ariana, její hlas se třásl.

Eliška si povzdechla. „Nevím, Ariano. Lidé se mohou změnit, ale je to riziko. Musíš udělat to, co je nejlepší pro Natana.“

Ariana se rozhodla, že nechá Evžena setkat se s Natanem, ale za přísných podmínek. Setkali se v parku, neutrálním místě, kde se Natan mohl cítit bezpečně. Když Natan uviděl Evžena, oči se mu rozšířily zvědavostí.

„Ahoj, Natane,“ řekl Evžen, klekl si na jeho úroveň. „Jsem tvůj táta.“

Natan se podíval na Arianu, která povzbudivě přikývla. „Ahoj,“ řekl nesměle.

Setkání bylo rozpačité, ale nadějné. Evžen se zdál být skutečně zaujatý poznáváním Natana a Natan byl opatrně optimistický. Dohodli se, že se setkají znovu, a na chvíli to vypadalo, že by to mohlo fungovat.

Ale jak týdny plynuly, Evženovy návštěvy se stávaly méně častými. Začal vynechávat schůzky, vymýšlel si výmluvy. Arianiny nejhorší obavy se naplňovaly. Evžen se vracel ke svým starým způsobům.

Jednoho dne Evžen vůbec nepřišel. Natan čekal v parku celé hodiny, jeho oči prohledávaly obzor pro otce, který nikdy nepřijde. Arianě se zlomilo srdce, když sledovala, jak její syn pochopil bolestnou pravdu.

„Je mi to líto, Natane,“ řekla, objala ho pevně. „Je mi to tak líto.“

Natan se na ni podíval, slzy mu stékaly po tváři. „Proč mě nechce, mami?“

Ariana neměla odpověď. Vše, co mohla udělat, bylo držet svého syna a slíbit, že ho nikdy neopustí.