Bez mámy: Příběh o vině, odpuštění a hledání cesty zpět k sobě

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, mami?“ šeptám do tmy, zatímco v ruce svírám její starý svetr, který ještě voní po aviváži a levanduli. Je půlnoc a já už třetí noc za sebou nemůžu spát. V hlavě mi běží poslední hádka, kterou jsme spolu měly. „Proč jsi pořád taková? Nikdy mě neposloucháš!“ křičela jsem tehdy na ni v kuchyni, když mi radila, jak mám vychovávat svého syna Filipa. Teď bych dala cokoliv za to, abych mohla slyšet její hlas, i kdyby mi znovu říkala, že mám koupit lepší zeleninu nebo že mám být trpělivější.

Máma zemřela náhle. Infarkt. Byla sama doma v našem starém bytě na Žižkově. Volala jsem jí ten den dvakrát, ale nebrala to. Byla jsem naštvaná – myslela jsem si, že mě ignoruje kvůli té hádce. Když mi večer volal táta, že ji našel na zemi v kuchyni, svět se mi rozpadl pod rukama.

Od té chvíle žiju ve stínu viny. Každý den si přehrávám naše poslední rozhovory. Proč jsem byla tak tvrdohlavá? Proč jsem jí nedokázala říct, že ji mám ráda? Že si vážím všeho, co pro mě udělala? Místo toho jsem jí vyčítala každou drobnost. Táta mi říká: „Lucko, nemůžeš si to dávat za vinu. Máma věděla, že ji miluješ.“ Ale já mu nevěřím. Jak by mohla vědět, když jsem jí to nikdy neřekla nahlas?

Pohřeb byl jako zlý sen. Sestřenice Jana mě objímala a šeptala: „Musíš být silná kvůli Filipovi.“ Ale já jsem se cítila slabší než kdy dřív. Filip nechápal, proč babička už nikdy nepřijde. „Mami, proč babička spí v zemi?“ ptal se mě večer před spaním. Nedokázala jsem mu odpovědět.

Po pohřbu se rodina začala rozpadat. Táta se uzavřel do sebe a celé dny mlčel. Bratr Petr se odstěhoval do Brna a přestal volat. Já zůstala sama v našem bytě, obklopená máminými věcmi a výčitkami. Každý den jsem chodila do práce jako robot – seděla jsem za počítačem v kanceláři na pojišťovně a předstírala, že je všechno v pořádku. Ale nebylo.

Jednou večer jsem našla mámin deník. Ležel schovaný mezi jejími svetry ve skříni. Otevřela jsem ho a četla její zápisky – psala o mně, o Filipovi, o tom, jak je na nás pyšná. „Lucka je tvrdohlavá po mně,“ stálo tam jednou. „Ale vím, že mě má ráda. Jen to neumí říct.“ Rozplakala jsem se tak, jak už dlouho ne.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla první člověk, kterému jsem dokázala říct nahlas: „Mám pocit, že za to můžu.“ Ona mi trpělivě vysvětlovala: „Vina je normální součást smutku. Ale musíte si odpustit.“ Jenže jak si odpustit něco, co už nejde změnit?

Jednoho dne mi Filip přinesl obrázek – nakreslil mě a babičku na lavičce v parku. „Takhle si tě pamatuju s babičkou,“ řekl a usmál se. V tu chvíli mi došlo, že pro něj musím být silná. Že nemůžu žít jen ve stínu minulosti.

Začala jsem psát mámě dopisy – každý večer jeden. Psala jsem jí všechno, co jsem jí nestihla říct: jak moc mi chybí její smích, její rady i její kritika. Jak moc ji miluju. Ty dopisy jsem schovávala do krabice pod postelí.

Jednou večer přišel táta a našel mě u krabice s dopisy. Sedl si ke mně a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně o mámě. „Víš, Lucko,“ řekl tiše, „já si taky vyčítám spoustu věcí. Ale máma by nechtěla, abychom se trápili.“ Objali jsme se a oba jsme plakali.

Začali jsme s tátou chodit na hřbitov spolu – nosili jsme mámě květiny a povídali si o ní. Postupně se mezi námi obnovilo něco jako rodinné pouto. Petr se po čase ozval a přijel na návštěvu – poprvé po roce jsme seděli všichni tři u jednoho stolu a vzpomínali na mámu.

Vím, že bolest nikdy úplně nezmizí. Ale učím se žít s tím, co bylo – i s tím, co už nikdy nebude. Učím se odpouštět sobě i ostatním.

Někdy večer stále šeptám do tmy: „Mami, slyšíš mě?“ A doufám, že ano.

Možná nejsem jediná, kdo si vyčítá věci, které už nejdou změnit. Jak jste se vyrovnali s odchodem blízkého vy? Myslíte si, že je možné opravdu odpustit sám sobě?