„Ale mami, vždyť jsi mohla říct ne…“: Léto, které změnilo můj pohled na rodinu

„Mami, prosím tě, je to jen na pár týdnů. My s Lenkou musíme do práce, děti nechceme dávat do příměstského tábora. Jsi přece nejlepší babička na světě!“ slyšela jsem v telefonu hlas svého syna Petra. Bylo jaro, venku rozkvétaly šeříky a já měla pocit, že mě právě polil proud hřejivého světla. Kdo by nechtěl slyšet taková slova od vlastního dítěte? Samozřejmě, že pomůžu. Vždyť jsem tu pro rodinu.

Jenže teď, když sedím na kraji postele a poslouchám, jak vnoučata za zdí šeptají a smějí se, cítím v hrudi tíhu. Je srpen, venku prší a já už třetí měsíc neviděla své kamarádky, nešla na procházku do lesa ani si v klidu nepřečetla knížku. Můj život se smrskl na vaření, praní a neustálé řešení dětských hádek.

„Babičko, kde mám ponožky?“ volá z chodby osmiletý Matěj.
„Babi, já mám hlad!“ ozývá se hned za ním šestiletá Anička.

Zvednu se a jdu do kuchyně. V hlavě mi běží seznam povinností: snídaně, obléct děti, připravit svačinu na hřiště, vyprat prádlo…

Když Petr s Lenkou přijedou v pátek večer, jsou unavení. „Mami, jsi zlatá,“ řekne Lenka a rychle zmizí v ložnici. Petr mě obejme a zeptá se: „Všechno v pohodě?“

Chci říct, že jsem unavená, že bych si ráda aspoň na den odpočinula. Ale místo toho se usměju: „Jasně, všechno zvládáme.“

Jenže uvnitř mě to bolí. Každý týden čekám aspoň malou známku vděčnosti – třeba že by mi Petr přivezl kytku nebo Lenka upekla koláč. Místo toho slyším jen: „Mami, mohla bys ještě…?“

Jednoho večera sedím s Aničkou u stolu a ona mi kreslí obrázek. „Babičko, proč jsi pořád smutná?“ zeptá se najednou.

Zaskočí mě to. „Nejsem smutná, zlatíčko. Jen trochu unavená.“

Anička mě obejme kolem krku. „Já tě mám ráda.“

V tu chvíli mi po tváři steče slza. Pro koho to vlastně všechno dělám? Pro děti? Pro Petra? Pro sebe?

Další den přijde sousedka Jana na kávu. „Ty jsi pořád s těma dětma? To bych nedala,“ kroutí hlavou.
„Ale vždyť jsou to moje vnoučata…“ bráním se.
„No jo, ale kdo myslí na tebe?“

Večer volám své sestře Aleně. „Já už nemůžu,“ přiznávám poprvé nahlas.
„A řekla jsi to Petrovi?“
„Nechci je zklamat.“
„Ale co ty? Kdo myslí na tebe?“

Začínám si uvědomovat, že jsem se nechala vtáhnout do pasti vlastních očekávání. Vždycky jsem byla ta hodná máma a babička, která všechno zvládne. Ale teď už nemůžu.

V sobotu ráno sedíme u snídaně a Petr s Lenkou plánují další týden. „Mami, příští týden máme oba služební cestu. Zvládneš to ještě?“

Najednou mi v hlavě blikne červená kontrolka. „Nezvládnu,“ řeknu tiše.
Všichni ztichnou.
„Cože?“ ptá se Petr překvapeně.
„Jsem unavená. Potřebuju si odpočinout. Myslela jsem, že to bude jen na pár týdnů…“
Lenka se zamračí: „Ale mami, vždyť jsi mohla říct ne…“

V tu chvíli mě bodne u srdce. Opravdu jsem mohla? Když slyšíte od vlastního dítěte prosbu o pomoc a zároveň pochvalu, jak jste úžasní – kdo by měl sílu odmítnout?

Petr se podrbe ve vlasech: „Promiň, mami. My jsme si neuvědomili…“
Anička mě obejme kolem pasu: „Babičko, já tě mám ráda i když nejsi pořád s námi.“

Ten večer usínám s pocitem smutku i úlevy zároveň. Možná jsem konečně našla odvahu říct dost. Ale proč je tak těžké myslet někdy taky na sebe?

Možná nejsem jediná babička, která se bojí říct svým dětem ne. Kolik z nás obětuje svůj čas a sny jen proto, aby nás měli rádi? Je to opravdu správné? Co si o tom myslíte vy?