„Vím, že nejsem dokonalá, ale ty taky nejsi ten, o kom jsem snila!“ – Když se manželství rozpadá mezi očekáváním a realitou

„Vím, že nejsem dokonalá, ale ty taky nejsi ten, o kom jsem snila!“ vyhrkl Petr a jeho hlas se rozlehl naším malým bytem na Jižním Městě. Stála jsem v kuchyni s mokrýma rukama od nádobí, v očích mě pálily slzy a v hlavě mi hučelo. Bylo to poprvé za deset let, co jsme spolu, kdy něco takového řekl nahlas. A já věděla, že už to nikdy nevezme zpět.

„To myslíš vážně?“ zašeptala jsem a snažila se potlačit třes v hlase. Petr se jen ušklíbl, otočil se a začal si balit věci do práce na další den. „Myslím. Myslím to už dlouho. Jen jsem doufal, že se to nějak zlepší.“

V tu chvíli mi hlavou proběhly všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli na balkoně s vínem a plánovali budoucnost. Jak jsme si slibovali, že budeme jiní než naši rodiče – žádné hádky kvůli penězům, žádné mlčení u večeře. A teď? Byli jsme přesně jako oni.

Naše manželství začalo jako pohádka. Seznámili jsme se na vysoké škole v Plzni, oba jsme byli plní ideálů a plánů. Já chtěla být učitelkou češtiny, Petr snil o vlastní IT firmě. Po promoci jsme se přestěhovali do Prahy, vzali si hypotéku na dvoupokojový byt a doufali, že všechno zvládneme. Jenže realita byla jiná.

Petr pracoval dlouho do noci, já učila na základce na Chodově a večer padala únavou. Děti jsme pořád odkládali – nejdřív kvůli penězům, pak kvůli času a nakonec už ani nevím proč. Každý den byl stejný: práce, nákup, rychlá večeře, televize a spát. Z našich společných snů zbyly jen útržky rozhovorů mezi dveřmi.

Jednou večer jsem přišla domů dřív a slyšela Petra telefonovat s kamarádem. „Hele, já nevím… S Bárou by to bylo asi jednodušší. Je prostě víc v pohodě.“ Zůstala jsem stát za dveřmi jako opařená. Bára byla jeho kolegyně z práce – hezká, usměvavá blondýna, která mi vždycky připadala až moc dokonalá.

Když jsem se ho na to později zeptala, jen mávl rukou: „To nic nebylo. Prostě jsem si postěžoval.“ Ale od té doby mezi námi něco prasklo.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – proč není umyté nádobí, proč jsem zapomněla koupit mléko, proč on zase přišel pozdě domů. Každý den byl malou válkou o to, kdo má pravdu a kdo víc trpí. A pak přišel ten večer s jeho větou.

Sedla jsem si na postel a dívala se na naše svatební fotky. Byli jsme tam tak šťastní… Nebo jsme si to aspoň mysleli? Zavolala jsem mámě. „Mami, myslíš si, že je normální být po deseti letech takhle nešťastná?“

Chvíli bylo ticho. „Víš, Haničko,“ začala opatrně, „já s tátou taky neměla vždycky lehké chvíle. Ale nikdy jsme si neřekli tak ošklivá slova. To už je něco vážného.“

Další dny byly jako v mlze. Petr chodil domů čím dál později, já se snažila zabavit prací i kamarádkami. Jednou večer jsem ho našla sedět v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Promiň,“ řekl tiše. „Já už nevím, jak dál.“

„A co chceš dělat?“ zeptala jsem se.

„Nevím… Možná bychom si měli dát pauzu.“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Pauza? Co to znamená? Rozvod? Nový začátek? Nebo jen útěk před odpovědností?

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Vinohradech. První sezení bylo hrozné – oba jsme plakali i křičeli. Petr mi vyčetl, že jsem moc kritická a pořád ho srovnávám s jinými muži. Já mu zase řekla, že mi chybí jeho zájem a podpora.

„Proč jste spolu?“ zeptala se nás doktorka.

Dlouho jsme mlčeli.

„Protože jsme kdysi byli šťastní,“ řekla jsem nakonec.

„A co vám brání být šťastní teď?“

Nikdo z nás neznal odpověď.

Terapie nám pomohla aspoň mluvit bez hádek. Ale doma to bylo pořád těžké. Petr spal často na gauči, já v ložnici sama. Kamarádky mi radily: „Vykašli se na něj! Najdi si někoho jiného!“ Ale já věděla, že to není tak jednoduché.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Hani… Já tě mám pořád rád. Ale nevím, jestli spolu ještě umíme být šťastní.“

Rozplakala jsem se. „Já tě taky mám ráda… Ale už nevím jak dál.“

Objali jsme se a poprvé po dlouhé době cítila jeho blízkost. Ale věděla jsem, že to nestačí.

Nakonec jsme se rozhodli dát si od sebe pauzu – Petr odešel na měsíc k rodičům do Berouna a já zůstala sama v bytě plném vzpomínek.

Začala jsem chodit na procházky po Praze, psát si deník a přemýšlet o tom, co vlastně chci od života i od vztahu. Po měsíci jsme se sešli v kavárně na Národní třídě.

„Chci začít znovu,“ řekl Petr tiše.

„Já taky… Ale musíme být upřímní – už nikdy nebudeme ti samí jako dřív.“

Dali jsme si ještě jednu šanci – pomalu a opatrně. Začali jsme spolu znovu chodit na rande, mluvit o svých pocitech i strachu z budoucnosti.

Nevím, jestli nám to vydrží navždy. Ale vím jedno – dokonalost neexistuje a sny jsou někdy jiné než realita.

Možná je důležitější přijmout sebe i toho druhého takové, jací opravdu jsme… Co myslíte? Je lepší bojovat za vztah nebo odejít a hledat štěstí jinde?