Vím, že nejsem dokonalá, ale ty jsi nikdy nebyl mým snem: Příběh rozpadu mého manželství s Danielem

„Tohle už dál nejde, Danieli!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed naší kuchyně, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Daniel seděl u stolu, upřeně zíral do hrnku s kávou a tvářil se, jako bych právě oznámila, že venku prší. „Proč to pořád děláš? Proč se tváříš, že je všechno v pořádku?“

Mlčel. V tom tichu jsem slyšela tikot hodin na stěně a tlumené zvuky televize z obýváku, kde si náš syn Matěj skládal lego. Bylo mi jasné, že tohle není poprvé, co spolu takhle mluvíme – nebo spíš nemluvíme. Ale dnes jsem cítila, že už nemůžu dál.

Když jsme se s Danielem před deseti lety brali na radnici v našem malém městě u Plzně, byla jsem plná nadějí. On byl ten klidný typ, co nikdy nezvyšoval hlas, já zase ta, co všechno řešila emocemi. Myslela jsem si, že se doplňujeme. Jenže časem se z jeho klidu stala lhostejnost a z mé otevřenosti zoufalství.

Začalo to nenápadně. Daniel zůstával v práci déle a déle. Prý kvůli projektům. Já doma s Matějem a později i s malou Klárkou. Všechno na mně – domácnost, děti, nákupy, školka, úkoly. Když přišel domů, byl unavený a mlčenlivý. „Mám toho dost,“ říkal jenom. A já? Já měla taky dost. Jenže jsem to neřekla nahlas.

Jednou večer jsem našla v jeho mobilu zprávy od nějaké Lucie. Srdce mi bušilo až v krku. „Díky za včerejšek, bylo to krásné,“ stálo tam. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít všechno kolem sebe. Ale místo toho jsem mobil položila zpátky na stůl a šla do koupelny brečet.

Dny plynuly a já se snažila předstírat, že nic nevím. Pro děti, pro rodinu. Ale v noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a přemýšlela: Co jsem udělala špatně? Nejsem dost hezká? Dost chytrá? Dost zajímavá? Začala jsem se nenávidět za to, že se nenávidím.

Jednou večer jsme seděli u televize a já to už nevydržela. „Danieli, kdo je Lucie?“ zeptala jsem se tiše. Podíval se na mě s výrazem člověka, kterého právě vyrušili ze sna. „Kolegyně z práce,“ odpověděl bez mrknutí oka.

„A proč ti píše takové věci?“

„Přeháníš,“ mávl rukou. „Jsi paranoidní.“

V tu chvíli jsem si připadala jako blázen. Možná opravdu žárlím zbytečně? Ale pak přišla další zpráva. A další výmluvy. A další večery o samotě.

Začala jsem být podrážděná na děti, na sebe i na něj. Všechno mě rozčilovalo – neumyté nádobí, ponožky po bytě, jeho ticho. Jednou mě Matěj objal a řekl: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ To mě dorazilo.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila říct nahlas: „Nejsem šťastná.“ Psycholožka mi řekla: „Musíte myslet i na sebe.“ Jenže jak to udělat, když máte dvě malé děti a hypotéku na byt?

Jednoho dne jsem našla odvahu a řekla Danielovi: „Chci rozvod.“ Podíval se na mě dlouze a pak jen řekl: „Jak chceš.“ Žádné slzy, žádné prosby, žádné vysvětlování. V tu chvíli mi došlo, že už jsme dávno každý jinde.

Následovaly týdny plné hádek o peníze, o děti, o to, kdo si vezme starou lednici a kdo auto. Rodiče mi říkali: „Vydrž to kvůli dětem.“ Kamarádky mě podporovaly: „Udělala jsi dobře.“ Já sama jsem nevěděla nic.

Nejhorší bylo vysvětlit to dětem. Matěj brečel a ptal se: „Budeš mě mít pořád ráda?“ Klárka nechápala vůbec nic – byla ještě malá. Srdce mi pukalo pokaždé, když jsme je střídali u dveří paneláku.

Začala jsem žít sama – poprvé po deseti letech. Bylo to děsivé i osvobozující zároveň. Najednou jsem mohla jíst večeři v posteli nebo koukat na filmy do noci. Ale taky jsem brečela do polštáře a bála se budoucnosti.

Daniel si brzy našel novou přítelkyni – ano, tu Lucii z práce. Děti ji neměly rády a já musela předstírat, že mi to nevadí. Rodiče mě litovali nebo soudili – podle nálady.

Začala jsem chodit na procházky po Plzni sama se sebou. Učila jsem se mít ráda svoje tělo i svoje chyby. Pomalu jsem zjišťovala, že nejsem jen manželka nebo matka – ale taky žena s vlastními sny.

Někdy mám pocit viny – hlavně kvůli dětem. Jindy zase cítím úlevu, že už nemusím žít ve lži. Přemýšlím: Můžu ještě někdy věřit v lásku? Nebo už budu navždycky ta rozvedená máma ze čtvrtého patra?

Možná nejsem dokonalá – ale aspoň už vím, kdo jsem. A možná právě to je začátek něčeho nového.

Co myslíte vy? Dá se po takovém zklamání ještě věřit v opravdovou lásku? Má cenu začínat znovu?