Šetřivost mé ženy proměnila náš domov v žalář

„Tomáši, zhasni to světlo! Vždyť je teprve půl sedmé a venku ještě není úplná tma!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem rozsvítil lampičku v obýváku. V tu chvíli jsem měl chuť tu žárovku rozbít a odejít ven, jenže venku pršelo a já věděl, že Jana by mi vyčetla i to, že si musím vzít deštník – prý se zbytečně opotřebuje.

Život s Janou byl jako život v neviditelném vězení. Když jsme se před pěti lety brali, byla veselá, usměvavá a její šetrnost mi připadala roztomilá. „Aspoň neutratí všechny peníze za kabelky,“ smál jsem se tehdy s kamarády v hospodě U Tří lvů. Jenže časem se z její šetrnosti stala posedlost. Každý nákup byl předem naplánovaný na papírku, kde nebylo místo pro nic navíc. „Jogurt? Máme doma tvaroh. Čokoláda? To je zbytečný luxus.“

Pamatuju si, jak jsem jednou přišel domů s lahví vína a dvěma steakama. Chtěl jsem ji překvapit, udělat hezký večer. Místo radosti přišla výčitka: „Tomáši, víš kolik to stálo? Za ty peníze jsme mohli mít večeři na tři dny!“ A já tam stál, s lahví v ruce, a připadal si jako zločinec.

Nejhorší byly zimní večery. Jana odmítala topit víc než na 18 stupňů. Seděli jsme v dece, ruce zkřehlé, a ona mi vyprávěla, jak její babička přežila válku bez topení. „Tohle není válka,“ chtěl jsem křičet, ale místo toho jsem jen mlčel a díval se na televizi – samozřejmě potichu, abychom nespotřebovali moc elektřiny.

Jednou jsem se pokusil promluvit si s ní otevřeně. „Jano, proč to děláš? Máme slušné platy, nemusíme takhle živořit.“

Podívala se na mě s tvrdým pohledem. „Ty tomu nerozumíš. Nikdy nevíš, co přijde. Musíme být připravení.“

„Ale na co? Vždyť si ani neužijeme to, co máme!“

„To je tvoje představa štěstí? Utrácet za hlouposti?“

A tak jsme mlčeli. Já ve svém koutě, ona ve svém světě tabulek a účtenek.

Začal jsem trávit víc času v práci nebo s kamarády. Doma mě čekala jen tma a chlad. Kamarád Petr mi jednou řekl: „Hele, Tomáši, tohle není normální. Takhle se žít nedá.“

Věděl jsem to. Ale co jsem měl dělat? Rozvod? To slovo mi znělo v hlavě jako hrozba i úleva zároveň.

Jednoho dne přišla rána – Jana přišla o práci. Čekal jsem, že ji to zlomí, že bude potřebovat moji podporu. Místo toho její šetřivost přešla do nové fáze – začala prodávat naše věci na internetu. Nejprve oblečení, pak staré knihy, nakonec dokonce i moji sbírku vinylů.

„Jano! To jsou moje desky! Vždyť víš, co pro mě znamenají!“

„Nepotřebujeme je. Jen zabírají místo a můžeme za ně koupit něco užitečnějšího.“

V tu chvíli jsem poprvé opravdu uvažoval o tom odejít. Ale pak jsem si vzpomněl na naše začátky – na to, jak jsme spolu chodili po Vyšehradě, smáli se a plánovali budoucnost.

Jednou večer jsem přišel domů dřív a slyšel Janu plakat v ložnici. Seděla na posteli s hlavou v dlaních.

„Jano… co se děje?“

„Já už nevím… Bojím se všeho. Že nebude práce, že nebude na nájem… Že tě ztratím.“

Poprvé po dlouhé době jsem ji objal. Uvědomil jsem si, že za tou tvrdostí je strach – strach z nejistoty, z chudoby, možná i z dětství, které nikdy nebylo snadné.

Začali jsme spolu chodit na terapie. Bylo to těžké – pro ni i pro mě. Učili jsme se znovu mluvit o penězích bez výčitek a strachu. Nešlo to hned. Občas jsme sklouzli zpátky do starých kolejí – já koupil něco „zbytečného“, ona mi to vyčetla.

Ale pomalu jsme se učili kompromisům. Jana začala chápat, že život není jen o šetření, ale i o radosti z maličkostí. Já zase pochopil její strachy a snažil se být trpělivější.

Dnes už doma nesedíme potmě a občas si dopřejeme i tu čokoládu nebo víno. Není to dokonalé – někdy mám pocit, že stačí málo a všechno se zase sesype.

Ale aspoň už vím, že domov není místo úspor, ale místo bezpečí a lásky.

A někdy večer si říkám: Kolik lidí kolem nás žije ve stejném strachu? Kolik vztahů ničí nevyřčené obavy a nepochopení?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za vztah i přes takové překážky?