Po rozvodu jsem zůstala s hypotékou, dětmi a tichem: On odešel za novým životem, já se učím znovu dýchat

„Už nemůžu. Potřebuju změnu. Jiný život.“

Seděl naproti mně u našeho starého kuchyňského stolu, kde jsme tolikrát společně snídali, plánovali dovolené i hádali se kvůli rozbité pračce. Ale tentokrát byl jeho hlas jiný. Klidný, odměřený, cizí. Jako by už dávno nebyl součástí našeho světa. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Jen jsem na něj zírala a v hlavě mi hučelo.

„Jak to myslíš, jiný život?“ vypravila jsem ze sebe nakonec.

„Prostě… už to nejde. Děti, práce, hypotéka… všechno mě dusí. Potřebuju začít znova.“

Byla jsem v šoku. Myslela jsem si, že máme jen těžké období – únava, dvě malé děti, splátky na byt v Modřanech, pandemie, která nám vzala poslední zbytky energie i radosti. Ale že by to bylo tak vážné? Že by chtěl odejít? Že by chtěl opustit mě i děti?

Ten večer jsem skoro nespala. Slyšela jsem jeho kroky v předsíni, jak si balí pár věcí do batohu. Slyšela jsem tiché „Ahoj“ směrem ke dveřím dětského pokoje. A pak už jen ticho. Takové to ticho, které bolí až do morku kostí.

Ráno jsem musela být silná kvůli dětem. „Kde je táta?“ ptala se Anička, naše šestiletá dcera, když si všimla prázdného místa u stolu.

„Táta musel na chvíli pryč,“ zalhala jsem a doufala, že se brzy vrátí. Ale on se nevrátil. Posílal jen krátké zprávy: „Jak se mají děti?“ „Pošlu peníze na účet.“

Zůstala jsem sama s hypotékou na byt, dvěma dětmi a nekonečným tichem. Každý den jsem vstávala dřív než ostatní, abych stihla připravit snídani, obléct děti, odvést je do školky a školy a pak utíkat do práce do kanceláře na Smíchově. Všechno bylo najednou těžší. Každý nákup, každé rozhodnutí o tom, co uvařit k večeři, každá nemoc dětí.

Moje máma mi volala skoro každý den: „Martino, musíš být silná kvůli dětem. On za to nestojí.“ Ale já jsem věděla, že to není tak jednoduché. Chyběl mi. Chyběla mi představa rodiny, kterou jsme si spolu vysnili.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s hrnkem studeného čaje a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, kde asi je. Jestli už má někoho jiného. Jestli je šťastný. A jestli někdy litoval toho, co udělal.

Děti se začaly ptát častěji: „Kdy přijde táta?“ „Proč už s námi nebydlí?“ Snažila jsem se jim vysvětlit, že někdy dospělí potřebují změnu, že to není jejich vina. Ale sama jsem tomu sotva věřila.

Jednoho dne přišel dopis od banky – upomínka na splátku hypotéky. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že to musím zvládnout sama. Sedla jsem si k počítači a začala hledat druhou práci – našla jsem brigádu v knihovně na večery a víkendy. Byla jsem unavená k smrti, ale aspoň jsem měla pocit, že něco dělám.

Začaly se ozývat kamarádky – některé mě litovaly, jiné záviděly tu „svobodu“. „Aspoň si můžeš dělat, co chceš,“ smála se Jana při víně v kuchyni. Ale já bych dala cokoli za obyčejnou hádku o to, kdo vynese koš.

Jednou večer přišel Filip – můj bývalý muž – pro děti na víkend. Stáli jsme chvíli v předsíni a mlčeli.

„Jak to zvládáš?“ zeptal se tiše.

„Musím,“ odpověděla jsem prostě.

„Promiň…“ řekl ještě a já viděla v jeho očích stín lítosti. Ale už bylo pozdě.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla laskavá a trpělivá. Učila mě dýchat, když mě přepadla úzkost. Učila mě odpouštět sobě i jemu. Učila mě říkat si o pomoc.

Pomalu jsem si zvykala na nový život – bez něj, ale ne bez naděje. Děti rostly rychleji, než bych chtěla. Anička začala hrát na klavír a Matěj miloval fotbal. Každý jejich úsměv byl pro mě malým vítězstvím.

Někdy večer sedím u okna a poslouchám ticho bytu. Už mě tolik nebolí jako dřív. Naučila jsem se žít sama se sebou – i když je to někdy těžké.

Občas si říkám: Proč to muselo skončit právě takhle? Byla chyba ve mně? Nebo prostě některé příběhy nemají šťastný konec?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné začít znovu úplně od nuly?