Odešel a nechal mě samotnou s naším dítětem: Noc, kdy se mi zhroutil svět

„To dítě není moje!“ zařval Petr tak hlasitě, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce. Malá Anička se v mé náruči polekaně zavrtěla a já cítila, jak mi po tvářích stékají slzy. Byla to noc, kdy venku zuřila bouřka a já doufala, že Petr přijde domů dřív, aby mi pomohl s koupáním. Místo toho přišel pozdě, opilý a plný vzteku.

„Jak můžeš něco takového říct?“ šeptla jsem zlomeně. „Vždyť jsi byl u porodu, viděl jsi ji poprvé dřív než já!“

Petr se jen ušklíbl. „Celá tvoje matka. A ty tvoje noční směny v nemocnici… Myslíš, že jsem slepý?“

Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem nikdy nikoho jiného neměla, že Anička je jeho dcera. Ale on už mě neposlouchal. Práskl dveřmi tak silně, až se ve starém domě na návsi zachvěla okna. Zůstala jsem sama. Sama s dítětem, sama se strachem, co bude dál.

Druhý den ráno jsem musela vstát a postarat se o Aničku, jako by se nic nestalo. V hlavě mi hučelo, oči mě pálily od pláče. V kuchyni jsem slyšela šustění novin – moje máma, která přijela na pár dní pomoci po porodu, už byla vzhůru.

„Kde je Petr?“ zeptala se tiše.

„Odešel,“ odpověděla jsem a hlas se mi zlomil.

Máma jen mlčky přikývla. Věděla, že nemá cenu se ptát víc. Vždycky říkala, že Petr je horká hlava, ale že mě má rád. Teď jsem si tím nebyla jistá.

První týdny byly peklo. Lidé ve vsi si šeptali – prý jsem si něco začala s doktorem z nemocnice. Prý je Anička moc světlovlasá na to, aby byla Petrova. Když jsem šla s kočárkem do obchodu, paní Nováková odvedle si mě měřila pohledem a šeptala něco sousedce do ucha.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na spící Aničku v postýlce. Přemýšlela jsem, jestli mám Petrovi zavolat. Ale co bych mu řekla? Že ho pořád miluju? Že potřebuju pomoc? Nebo že ho nenávidím za to, jak mi ublížil?

Jednoho dne přišla sociální pracovnice. Prý anonymní udání – že se o dítě nestarám, že doma často pláče. Styděla jsem se tak, že jsem nemohla ani mluvit. Ukázala jsem jí lednici plnou mléka, čisté pleny i očkovací průkaz. Odešla s omluvou, ale já věděla, kdo za tím stojí – někdo z vesnice, kdo mě chtěl potrestat za to, že jsem „rozbila rodinu“.

Máma musela odjet zpátky do Brna a já zůstala úplně sama. Každý den byl boj – vstát, nakrmit Aničku, vyprat pleny, uvařit polévku z toho mála, co zbylo v lednici. Petr mi neposlal ani korunu. Jeho rodiče mi nebrali telefon.

Jednou večer jsem seděla u stolu a počítala drobné na stole. Do výplaty zbýval týden a já měla v peněžence dvě stovky. V tu chvíli zazvonil telefon.

„Lucie? Tady je Alena z práce… Slyšela jsem… Jestli potřebuješ pohlídat malou nebo něco přivézt… nebo si jen popovídat…“

Rozbrečela jsem se do telefonu jako malá holka. Bylo to poprvé za dlouhé týdny, kdy mi někdo nabídl pomoc bez odsuzování.

Začala jsem chodit na procházky s Alenou a jejími dětmi. Pomohla mi najít odvahu vrátit se do práce na částečný úvazek – aspoň na pár hodin týdně uklízet ordinace v nemocnici. Bylo to málo peněz, ale aspoň něco.

Petr se neozval celé tři měsíce. Pak mi jednoho dne přišel dopis od jeho právníka – žádost o rozvod a test otcovství. Srdce mi spadlo až do žaludku. Musela jsem jít s Aničkou na odběr krve a čekat další měsíc na výsledky.

Když přišel dopis z laboratoře, třásly se mi ruce tak, že jsem ho nemohla otevřít. Máma přijela z Brna a seděla vedle mě u kuchyňského stolu.

„Ať je tam cokoliv,“ řekla tiše, „jsi skvělá máma.“

Výsledek byl jasný: Petr je otcem Aničky na 99,99 %. Zavolala jsem mu ten večer.

„Výsledky máš doma,“ řekla jsem chladně do telefonu.

Chvíli bylo ticho.

„Lucie… promiň… já… byl jsem blbec…“

„To máš pravdu,“ odpověděla jsem a zavěsila.

Petr začal posílat alimenty a chtěl se s Aničkou vídat. Nejdřív jsem ho nenáviděla – za to ponížení, za ty noci plné strachu a samoty. Ale časem jsem pochopila, že nejvíc bych ublížila sama sobě i Aničce, kdybych v sobě tu nenávist nechala růst.

Dnes je Aničce pět let a já mám nový život – práci na poliklinice, pár opravdových přátel a hlavně klid v duši. S Petrem jsme našli způsob, jak spolu mluvit kvůli dceři. Už nikdy mu nebudu věřit jako dřív, ale naučila jsem se žít pro sebe i pro ni.

Někdy večer sedím u okna našeho malého bytu a přemýšlím: Proč lidé tak rychle soudí druhé? Proč je pro některé snazší věřit pomluvám než vlastní rodině? A hlavně – kolik sil musí člověk najít v sobě, aby dokázal začít znovu?