Nejsem jenom maminka – příběh o ztrátě sebe sama a hledání vlastní důstojnosti

„Ty jsi zase celý den nic neudělala? Vždyť jsi doma!“ slyším za zády hlas svého muže, Petra, když se vrací z práce. V ruce držím naši tříměsíční dceru Aničku, která už třetí hodinu v kuse pláče a já s ní zoufale chodím po bytě. Všude je nepořádek, na stole studená káva a v očích mám slzy. „Zkus si to na jeden den vyměnit,“ šeptám si pro sebe, ale nahlas neřeknu nic. Jen mlčky přikývnu a cítím, jak se ve mně něco láme.

Nikdy jsem si nemyslela, že mateřství bude takhle těžké. Všichni kolem mě mluvili o tom, jak je to nejkrásnější období v životě ženy. Moje maminka mi říkala: „Uvidíš, až ji poprvé vezmeš do náruče, všechno bude dávat smysl.“ Ale já jsem místo toho cítila jen únavu, strach a nekonečnou samotu. Kamarádky se mi postupně přestaly ozývat – prý nemají čas nebo nevědí, co mi mají říct. Petr se večer zavírá do pracovny a já zůstávám sama s dítětem a svými myšlenkami.

Jednoho večera, když Anička konečně usne, sednu si na postel a rozpláču se nahlas. Připadám si jako stín toho, kým jsem bývala. Kde je ta energická Markéta, která milovala běhání po Letné, smála se s kamarádkami u vína a měla plány na každý víkend? Teď mám pocit, že jsem jen „maminka“. Nikdo už se mě neptá, jak se mám – jen jak se má Anička. Nikdo nevidí moji bolest ani únavu.

Jednou v noci, když Petr přijde pozdě domů a já už zase nemůžu usnout, začnu mu vyčítat: „Proč mi nikdy nepomůžeš? Proč se mnou nemluvíš? Připadám si tu úplně sama!“ On jen pokrčí rameny: „Já taky pracuju celý den. Myslíš si, že je to pro mě jednoduchý?“ A pak dodá: „Vždyť jsi chtěla dítě.“ Ta věta mě zasáhne jako facka. Ano, chtěla jsem dítě. Ale nechtěla jsem přijít o sebe.

Začínám mít pocit, že se propadám do temnoty. Každý den je stejný – krmení, přebalování, uspávání. Občas jdu s kočárkem do parku, ale i tam si připadám neviditelná mezi ostatními maminkami, které vypadají šťastně a spokojeně. Já mám pocit, že selhávám. Že nejsem dost dobrá matka ani manželka.

Jednoho dne mi volá moje stará kamarádka Jana. „Markéto, dlouho jsme se neviděly. Nechceš přijít na kafe?“ Nejradši bych odmítla – bojím se, že nezvládnu mluvit o ničem jiném než o plenkách a kojení. Ale nakonec souhlasím. Když sedíme v kavárně a Jana se mě zeptá: „A jak se máš ty?“ rozbrečím se přímo před ní. Vyprávím jí všechno – o samotě, o tom, jak se s Petrem odcizujeme, o tom, že nevím, kdo vlastně jsem.

Jana mě obejme a řekne: „Tohle prožívá spousta žen. Jen o tom nikdo nemluví.“ Její slova mě zasáhnou. Možná nejsem jediná. Možná nejsem špatná matka – jen jsem člověk.

Začínám hledat pomoc. Objednám se k psycholožce. Poprvé po dlouhé době mluvím o sobě – o svých snech, strachu i vzteku. Psycholožka mi říká: „Musíte myslet i na sebe. Jinak vám dojdou síly.“ Zní to jednoduše, ale já nevím, kde začít.

Zkouším malé změny. Když Petr přijde domů, požádám ho: „Můžeš dneska vykoupat Aničku? Potřebuju chvíli pro sebe.“ Nejprve se tváří otráveně, ale nakonec souhlasí. Já si mezitím pustím hudbu a jen tak ležím na gauči. Je to malý krok, ale cítím úlevu.

Začínám znovu běhat – nejdřív jen kolem bloku s kočárkem, později sama. Pomalu se vracím k věcem, které jsem měla ráda. S Janou chodíme jednou týdně na kafe a povídáme si i o jiných věcech než o dětech.

S Petrem to není jednoduché. Často se hádáme – on nechápe moji potřebu být někdy sama nebo dělat něco jen pro sebe. Jednou mi řekne: „Máš všechno – zdravé dítě, střechu nad hlavou. Proč nejsi šťastná?“ Nedokážu mu to vysvětlit. Možná to ani sama nevím.

Jednou večer sedíme u stolu a já mu říkám: „Nechci být jenom maminka. Chci být zase Markéta.“ Dívá se na mě dlouho beze slova a pak tiše řekne: „Já už tě skoro nepoznávám.“

Nevím, jestli náš vztah vydrží. Nevím, jestli někdy najdu rovnováhu mezi tím být matkou a být sama sebou. Ale vím jedno – už nechci žít jen pro ostatní. Chci žít i pro sebe.

Někdy v noci sedím u postýlky Aničky a dívám se na ni, jak spí. Miluju ji víc než cokoli na světě. Ale zároveň vím, že pokud ztratím samu sebe, ztratím i schopnost ji opravdu milovat.

Možná je mateřství právě o tomhle – hledat rovnováhu mezi dáváním a přijímáním, mezi láskou k dítěti a láskou k sobě samé.

Ptám se vás: Dá se vůbec najít zpátky k sobě? Nebo je mateřství navždy cestou bez návratu?