Nejsem jen uklízečka! Jak jsem znovu našla samu sebe a získala respekt svého muže

„Zase jsi zapomněla koupit mléko? A proč je v obýváku takový nepořádek?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který jsem znala až příliš dobře. Petr, můj muž, stál u lednice s výrazem, jako by právě objevil nějaký zločin. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít hrnek o zeď, ale místo toho jsem jen tiše odpověděla: „Promiň, dneska jsem měla hodně práce.“

Práce? Vlastně jsem byla doma. Už několik let. Po mateřské jsem se do práce nevrátila, protože Petr říkal, že je lepší, když se budu starat o domácnost a děti. „Vždyť já vydělávám dost,“ říkával často. Jenže já jsem se postupně začala cítit jako stín. Každý den stejný kolotoč: snídaně, úklid, nákup, vaření, děti do školy, děti ze školy, úkoly, večeře. A večer? Petr seděl u televize nebo s mobilem v ruce a já utírala poslední drobky ze stolu.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se do tmy. Slyšela jsem smích sousedky Jany, která se vracela z práce. Byla vždycky upravená, usměvavá a plná energie. Najednou mě přepadl vztek – na sebe i na Petra. Proč já nemůžu být jako ona? Proč mám pocit, že můj život je jen o tom, aby bylo doma čisto a teplo?

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co mě trápí. „Dneska mi Petr řekl, že neumím ani pořádně vyžehlit košili.“ „Dneska děti řekly, že maminka je pořád unavená.“ Postupně jsem si uvědomovala, jak moc mi chybí uznání. Nejen od Petra, ale i od dětí. Byla jsem pro ně samozřejmá.

Jednoho dne přišla Jana na kávu. Povídaly jsme si o všem možném a ona se mě najednou zeptala: „A co ty? Co bys chtěla dělat, kdybys mohla?“ Zůstala jsem zaskočená. Nikdo se mě na to už roky nezeptal. „Nevím… Asi bych chtěla zase pracovat. Nebo aspoň něco dělat jen pro sebe.“

Jana mi nabídla, že by mě mohla doporučit do knihovny, kde pracovala její známá. „Hledají tam někoho na poloviční úvazek. Zkus to!“ řekla mi s úsměvem.

Když jsem to večer řekla Petrovi, jeho reakce byla ledová sprcha: „A kdo bude doma? Kdo se postará o děti? To ti nestačí, co máš?“ V tu chvíli jsem cítila, jak mi v očích pálí slzy. „Nechci být jen uklízečka,“ zašeptala jsem.

Následující dny byly plné napětí. Petr byl odtažitý, děti nechápaly, proč je maminka najednou jiná. Ale já jsem si stála za svým. Šla jsem na pohovor do knihovny a přijali mě! První den v práci jsem měla pocit, že se znovu nadechuji po letech pod vodou.

Začala jsem se měnit. Najednou jsem měla energii i chuť něco dělat. Doma to samozřejmě poznali – Petr byl ještě protivnější než dřív. „Všude je bordel,“ brblal. Děti si stěžovaly, že nemají vyprané oblečení včas. Ale já už nechtěla ustupovat.

Jednoho večera jsme se pohádali tak, jak už dlouho ne. „Proč ti najednou nestačí být doma? Co ti chybí?“ křičel Petr.

„Chybí mi respekt! Chybí mi pocit, že mám právo žít i svůj život! Nejsem tvoje služka!“ vykřikla jsem a sama sebe překvapila silou svého hlasu.

Ticho bylo dlouhé a těžké. Petr odešel spát na gauč a já seděla v kuchyni a třásla se po celém těle.

Další dny byly zvláštní – napětí by se dalo krájet. Ale já vydržela. Chodila jsem do práce, starala se o děti i domácnost – ale už ne za každou cenu. Když něco nestihnu, svět se nezboří.

Po pár týdnech Petr přišel domů dřív a viděl mě s knihou v ruce a hrnkem čaje. „Ty jsi nějaká jiná,“ řekl tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem klidně. „A už nechci být ta stará.“

Začal se pomalu měnit i on – možná proto, že viděl, že to myslím vážně. Začal pomáhat s dětmi i domácností. Nešlo to hned a nebylo to bez hádek, ale něco se změnilo.

Dnes už vím, že největší boj je ten sám se sebou – najít odvahu říct si o to, co potřebujeme. A taky vím, že respekt si musíme vybojovat – někdy i proti těm nejbližším.

Někdy si večer sednu na balkon a přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejně jako já předtím? Kolik z nás má odvahu říct: Nejsem jen uklízečka? Co byste udělali vy na mém místě?