„Moje tchyně se nastěhovala a je to noční můra: Proč bych ji měla snášet, když má i jiné děti?“

Když mi manžel, Tomáš, oznámil, že se k nám jeho matka, Lenka, nastěhuje, pocítila jsem vlnu děsu. Lenka byla vždy obtížná osoba. Byla jako Ijáček ze starých pohádek o Medvídkovi Pú – vždy nešťastná, pomalá a neustále unavená. Nechápala jsem, proč se musí nastěhovat k nám, když má ještě dvě další děti, které by se o ni mohly postarat.

Příchod Lenky byl tak nepříjemný, jak jsem očekávala. Přijela s horou zavazadel a ještě větší horou stížností. Od chvíle, kdy překročila náš práh, bylo jasné, že pro ni nikdy nic nebude dost dobré. Dům byl příliš studený, jídlo příliš kořeněné a postel příliš tvrdá. Měli jsme pocit, že žijeme s neustálým dešťovým mrakem nad hlavou.

Tomáš se snažil zprostředkovat klid, ale bylo jasné, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Miloval svou matku a chtěl ji udělat šťastnou, ale také viděl, jak její přítomnost ovlivňuje mě. Náš kdysi klidný domov se proměnil v bojiště pasivně-agresivních poznámek a tichého zacházení.

Lenkino zdraví bylo dalším stálým zdrojem stresu. Byla vždy unavená a zdálo se, že má každý týden nové onemocnění. Odmítala jít k lékaři s tím, že zná své tělo lépe než kdokoli jiný. To vedlo k nekonečným nocím jejího sténání v bolestech a mému bdění s otázkou, jak dlouho to ještě vydržím.

Nejhorší na tom bylo, že Lenka měla dvě další děti – Tomášovu starší sestru Karolínu a mladšího bratra Michala. Oba žili relativně blízko a měli prostornější domy. Přesto se Lenka rozhodla nastěhovat k nám. Když jsem se Tomáše ptala, proč si jeho sourozenci nemohou vzít matku k sobě, jen pokrčil rameny a řekl, že mají své vlastní životy.

Snažila jsem se s Karolínou a Michalem o situaci promluvit v naději, že nabídnou vzít si matku na nějaký čas k sobě. Karolína byla soucitná, ale tvrdila, že její dům prochází rekonstrukcí a nemůže Lence poskytnout ubytování. Michal byl naopak upřímný. Řekl, že nezvládne matčinu neustálou negativitu a že je lepší pro všechny, když zůstane u nás.

Jak týdny přecházely v měsíce, moje zášť rostla. Měla jsem pocit, že ztrácím svůj domov i rozum. Tomáš a já jsme se začali hádat častěji, většinou kvůli chování jeho matky a dopadu na náš vztah. Cítila jsem se uvězněná v situaci, nad kterou nemám žádnou kontrolu.

Jednoho večera, po dalším vyčerpávajícím dni plném Lenkových stížností a nemocí, jsem konečně praskla. Řekla jsem Tomášovi, že už to dál nezvládnu – buď jeho matka musí odejít, nebo já. Tomáš se na mě podíval se směsicí smutku a rezignace. Věděl, že se něco musí změnit, ale nevěděl jak to udělat bez toho, aby ublížil své matce.

Nakonec se nic nezměnilo. Lenka zůstala u nás a náš vztah pokračoval v úpadku. Tomáš a já jsme se odcizili, každý jsme se uzavřeli do svého světa, abychom unikli neustálému napětí doma. Láska a teplo, které kdysi naplňovaly náš dům, byly nahrazeny chladným a neústupným tichem.

Často přemýšlím o tom, jak by věci mohly být jiné, kdyby se Lenka rozhodla žít s jedním ze svých dalších dětí. Možná bychom s Tomášem byli stále šťastní a zamilovaní. Ale jak to stojí nyní, náš domov už není útočištěm, ale místem nekonečných sporů a neštěstí.