Mezi modlitbou a strachem: Jak jsem našla klid tváří v tvář sousedově nechtěné pozornosti

„Zase ten balíček,“ zašeptala jsem si pro sebe, když jsem otevřela dveře našeho bytu v paneláku na pražském Jižním Městě. Na rohožce ležela malá krabička zabalená v modrém papíru, převázaná stříbrnou stužkou. Byla to už třetí tento týden. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, kdo za tím stojí – pan Novotný z vedlejšího bytu, který mi poslední měsíce věnoval až příliš pozornosti.

„Co to je tentokrát?“ ozval se Petr, můj manžel, z kuchyně. Jeho hlas byl napjatý, skoro podrážděný. „Zase nějaký dárek? To už je moc, Jano!“

Položila jsem krabičku na stůl a opatrně ji rozbalila. Uvnitř byl malý andělíček ze skla a lístek: „Pro štěstí. S úctou, Váš soused.“

Petr si lístek přečetl a vztekle ho zmuchlal. „Tohle už není normální! Proč ti pořád něco dává? Co mu dáváš najevo?“

Zamrazilo mě. „Nic mu nedávám najevo! Jen se vždycky slušně pozdravíme na chodbě.“

„Tak proč to dělá? Chceš mi něco říct?“ Jeho hlas byl ostrý jako břitva.

Slzy se mi draly do očí. „Přísahám, že jsem nic neudělala. Jen… prostě nevím, proč to dělá.“

Petr bouchl pěstí do stolu. „Já si s ním promluvím! Tohle nestrpím.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Nejen před sousedem, ale i před Petrovým hněvem. Místo toho jsem se zavřela v ložnici a poprvé po letech se modlila. „Bože, dej mi sílu. Dej mi klid. Pomoz mi najít správná slova.“

Další dny byly jako zlý sen. Petr byl odtažitý, mlčel nebo jen krátce odpovídal. Večer seděl u televize a já v kuchyni s hrnkem čaje, neschopná najít odvahu cokoli říct. Soused Novotný se občas objevil na chodbě, usmál se a kývl hlavou. Já spěchala kolem něj s očima sklopenýma k zemi.

Jednou večer, když Petr odešel na noční do práce, někdo zaklepal na dveře. Srdce mi poskočilo strachy. Opatrně jsem pootevřela dveře – a tam stál pan Novotný s dalším balíčkem.

„Dobrý večer, paní Jano,“ začal tiše. „Nezlobte se, že vás obtěžuji… Chtěl jsem vám jen poděkovat za to, jak jste vždycky milá.“

„Prosím vás, pane Novotný,“ přerušila jsem ho roztřeseným hlasem, „vážím si vaší laskavosti, ale ty dárky… není mi to příjemné.“

Zarazil se a sklopil oči. „Omlouvám se, nechtěl jsem vás rozrušit. Jen… jsem hodně sám.“

V tu chvíli jsem pocítila zvláštní směs lítosti a úlevy. „Rozumím vám, ale prosím… už to nedělejte.“

Přikývl a tiše odešel.

Když se Petr vrátil domů, vyprávěla jsem mu o rozhovoru se sousedem. Čekala jsem výbuch, ale místo toho jen unaveně povzdechl: „Možná jsem to přehnal… Jen mám strach o nás.“

Sedli jsme si spolu ke stolu a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně – o strachu, o důvěře i o tom, jak nás tahle situace změnila.

Začala jsem chodit do kostela na večerní mše a našla tam klid, který mi doma chyběl. Modlitba se stala mým útočištěm. Petr mě jednou doprovodil – seděl vedle mě v lavici a držel mě za ruku.

Soused Novotný už žádné dárky neposílal. Občas jsme se potkali na chodbě a jen si krátce popřáli hezký den.

Doma jsme s Petrem začali znovu budovat důvěru – nebylo to snadné, ale každý den jsme si připomínali, že jsme v tom spolu.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké říct druhým jasně své hranice? A proč je někdy těžší otevřít své srdce těm nejbližším?