Lituji, že jsem opustil ženu kvůli milence: Příběh zrady a ztracené rodiny

„Lucie, prosím tě, nech mě to vysvětlit! Vím, že jsem to zkazil, ale…“ Moje slova se rozplývala v tichu našeho bytu na Žižkově. Lucie stála u okna, zády ke mně, a její ramena se třásla. Nevěděl jsem, jestli pláče, nebo se jen snaží ovládnout vztek. V tu chvíli jsem si poprvé naplno uvědomil, co všechno jsem ztratil.

Začalo to tak nevinně. S Lucií jsme se poznali na Karlově univerzitě. Ona studovala češtinu, já ekonomii. Byli jsme nerozluční – společné semináře, nekonečné večery v menze, první společný podnájem v Nuslích. Po promoci jsme se vzali v malém kostele na Vinohradech. Byli jsme mladí, plní snů a plánů.

První roky byly těžké. Já pracoval v bance, Lucie učila na základce. Šetřili jsme každou korunu, abychom si mohli dovolit vlastní byt. Pamatuju si, jak jsme jedli těstoviny s kečupem a smáli se tomu, že jednou budeme bohatí. Když se nám narodila dcera Anička, byl jsem nejšťastnější člověk na světě. Lucie byla úžasná máma i manželka.

Jenže pak přišla nabídka na lepší místo – vedoucí pobočky v centru Prahy. Práce mě pohltila. Domů jsem chodil pozdě, unavený a podrážděný. Lucie mi vyčítala, že na ni a na Aničku nemám čas. Já to bral jako samozřejmost – vždyť to dělám pro nás!

A pak přišla ona – Klára. Nová kolegyně, krásná, sebevědomá, vždy perfektně upravená. Zpočátku jsme si jen povídali u kávy. Smála se mým vtipům, obdivovala moje pracovní úspěchy. Vedle ní jsem si připadal znovu mladý a žádoucí. Začali jsme spolu trávit víc času – nejdřív pracovní obědy, pak večeře… až to jednou skončilo v jejím bytě na Letné.

Doma jsem lhal Lucii do očí. Vymlouval jsem se na přesčasy, služební cesty, porady. Lucie mi věřila – aspoň zpočátku. Ale pak začala být podezřívavá. Jednou večer našla v mé kapse účtenku z restaurace pro dva. „Kdo je Klára?“ zeptala se tiše. Zrudl jsem a začal koktat nesmysly.

Následující týdny byly peklo. Lucie plakala, křičela, prosila mě, abych zůstal kvůli Aničce. Já byl zmatený – rozpolcený mezi dvěma světy. Klára mi slibovala nový život plný vášně a dobrodružství. Lucie nabízela jistotu, domov a lásku.

Nakonec jsem podlehl pokušení a odešel za Klárou. Lucie mě prosila na kolenou: „Petře, neodcházej! Mysli na Aničku!“ Ale já byl zaslepený touhou po změně.

První týdny s Klárou byly jako z filmu – drahé večeře, víkendy v Karlových Varech, dárky bez důvodu. Jenže brzy se ukázalo, že realita je jiná. Klára byla náročná, chtěla pozornost a luxus. Vadilo jí, že platím alimenty a vídám Aničku.

Začal jsem si uvědomovat, co jsem ztratil. Chyběla mi Luciina laskavost, její smysl pro humor i obyčejné večery u televize s Aničkou v náručí. Jednou večer jsem seděl sám v novém bytě a došlo mi to naplno – všechno to pozlátko je jen prázdná skořápka.

Zkoušel jsem se vrátit. Klečel jsem před Lucií v předsíni našeho bytu: „Prosím tě, odpusť mi! Udělal jsem chybu…“ Ale ona už byla jiná – silnější, odhodlaná chránit sebe i Aničku.

„Petře,“ řekla klidně, „už ti nemůžu věřit. Zradil jsi nás oba.“

Dnes žiju sám v malém bytě na Proseku. Každý druhý víkend mám Aničku u sebe a snažím se být aspoň trochu dobrým tátou. Klára mě po pár měsících opustila – prý nejsem dost ambiciózní.

Každý večer si přehrávám v hlavě všechny ty chvíle s Lucií a Aničkou – první krůčky, společné dovolené u Máchova jezera, Vánoce u babičky v Pardubicích… A ptám se sám sebe: Stálo mi to za to? Proč člověk pozná hodnotu toho, co měl, až když o to přijde?

Možná mi někdo z vás poradí: Dá se vůbec odpustit taková zrada? Může člověk ještě někdy najít cestu zpátky domů?