„Když telefon přestal zvonit: Tichý boj matky“

Vzpomínám si na den, kdy se moje dcera, Eliška, narodila, jako by to bylo včera. Její drobné prstíky se obtočily kolem mých a já si slíbila, že tu pro ni vždy budu. Jako svobodná matka v malém městě v Čechách to nebylo vždy snadné, ale zajistila jsem, aby Eliška nikdy nepocítila tíhu našich problémů. Pracovala jsem na dvou místech, abych jí poskytla vše, co potřebovala k rozkvětu.

Eliška byla bystré dítě, ve škole vynikala a snadno si nacházela přátele. Účastnila jsem se každého školního představení, každého fotbalového zápasu a každé rodičovské schůzky. Byly jsme tým a já byla hrdá na mladou ženu, kterou se stávala. Když přišel čas na vysokou školu, podpořila jsem její rozhodnutí studovat na prestižní univerzitě mimo domov, i když to znamenalo, že bude daleko.

Po promoci Eliška získala skvělou práci v Praze. Žila svůj sen a já nemohla být šťastnější. Potkala někoho výjimečného a brzy se vzali. Byla jsem nadšená, že ji vidím tak šťastnou a zakládající vlastní rodinu. Ale jak se Eliščin život stal rušnějším s prací a výchovou dětí, naše telefonáty se stávaly méně častými.

Nejprve jsem to chápala. Život ve městě byl hektický a výchova dvou malých dětí nebyla žádná maličkost. Ale jak týdny přecházely v měsíce bez toho, abych o ní slyšela, ticho bylo těžší snést. Seděla jsem u telefonu a doufala, že zazvoní s Eliščiným známým hlasem na druhém konci. Ale častěji zůstával tichý.

Snažila jsem se ji kontaktovat, nechávala jsem vzkazy a posílala textové zprávy, ale odpovědi byly vždy stručné a uspěchané. „Promiň, mami. Teď je to prostě blázinec,“ říkala. Říkala jsem si, že je zaneprázdněná a že se to zlepší, až děti budou starší.

Sváteční dny byly nejtěžší. Prostírala jsem jedno místo navíc u stolu s nadějí, že možná letos přijedou domů na Den díkůvzdání nebo Vánoce. Ale každý rok uplynul jen s pohlednicí nebo rychlým telefonátem k označení příležitosti. Dům se s každým uplynulým svátkem zdál prázdnější.

Často jsem vzpomínala na minulost. Prohlížela jsem si staré fotoalba a vzpomínala na smích a radost, které jsme sdílely, když byla Eliška malá. Tyto vzpomínky byly sladkobolné připomínky doby, kdy jsme byly nerozlučné.

Jak roky plynuly, začala jsem přijímat, že toto je moje nová realita. Eliška měla nyní svůj vlastní život plný povinností a závazků, které mě nezahrnovaly. Nebylo to tak, že by mě nemilovala; věděla jsem, že mě miluje svým vlastním způsobem. Ale vzdálenost mezi námi narostla příliš velká na to, aby ji překlenuly občasné telefonáty nebo pohlednice k svátkům.

Stále držím naději, že jednoho dne se věci změní – že si Eliška vzpomene na pouto, které jsme kdysi sdílely, a bude se častěji ozývat. Do té doby nacházím útěchu ve vzpomínkách na minulost a ve vědomí, že jsem udělala maximum pro to, abych vychovala laskavou a úspěšnou dceru.