Když se víra stane poslední nadějí: Můj boj s dluhy a rozpadajícím se manželstvím

„Proč jsi zase zaplatila jen polovinu nájmu?“ zasyčel na mě Petr, když vešel do kuchyně. Jeho hlas byl tichý, ale v něm vibrovala zloba, která mě bodala do srdce. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené kolem hrnku s vlažným čajem, a v hlavě mi hučelo. V peněžence mi zbylo jen pár mincí. „Nemáme už z čeho brát, Petře,“ zašeptala jsem. „Všechno jsem spočítala. Zítra musím koupit mléko pro Aničku a chleba…“

Petr si odfrkl, popadl bundu a práskl dveřmi. Slyšela jsem, jak jeho kroky mizí po schodech paneláku. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet, ale slzy už mi dávno došly. Zůstala jsem sama v tiché kuchyni, kde bylo slyšet jen tikání hodin a vzdálený šum televize od sousedů.

Ještě před rokem jsme byli normální rodina. Petr pracoval jako elektrikář, já na poloviční úvazek v knihovně. Peněz nebylo nikdy nazbyt, ale zvládali jsme to. Pak přišel covid, Petr přišel o práci a já musela zůstat doma s Aničkou, protože školka byla zavřená. Úspory zmizely během pár měsíců. Začaly chodit upomínky, pak exekuce na účet. A s každým dalším dopisem rostla mezi mnou a Petrem zeď mlčení a výčitek.

Jednou večer, když Anička konečně usnula, jsem seděla na posteli a zírala do tmy. V hlavě mi běžely všechny ty starosti jako rozbitý film: kolik dlužíme na nájmu, jak zaplatíme elektřinu, co řeknu Aničce, až nebude na svačinu do školy…

A tehdy jsem poprvé po letech začala mluvit s Bohem. Ne nahlas, jen v duchu. „Prosím tě, Bože, jestli tam jsi… Pomoz mi. Já už nevím kudy kam.“

Nevím, jestli to byla víra nebo zoufalství, ale něco se ve mně pohnulo. Začala jsem si každý večer najít chvilku na modlitbu. Neprosila jsem o zázrak, jen o sílu vydržet další den.

Petr se mi začal vzdalovat. Trávil večery v hospodě nebo u kamaráda Karla. Když přišel domů, byl často podrážděný nebo úplně tichý. Jednou v noci jsem ho slyšela plakat v koupelně. Ráno dělal, že se nic nestalo.

Jednoho dne mi volala maminka. „Jano, přijďte k nám na oběd,“ řekla tiše. Věděla jsem, že tuší, jak na tom jsme. U stolu bylo dusno. Táta se snažil bavit s Aničkou o škole, ale mamka mě pořád pozorovala. Po obědě mě vzala stranou do ložnice.

„Janičko,“ začala opatrně, „my ti nemůžeme moc pomoct penězma… Ale kdybys chtěla přijít domů…“

Zamrkala jsem slzy zpět. „Mami, děkuju… Ale já to ještě zkusím.“

Cestou domů jsem přemýšlela o všem možném. O tom, jak jsme s Petrem kdysi plánovali dovolenou v Krkonoších, jak jsme se smáli u večeře… Kde se to všechno pokazilo?

Začala jsem hledat brigády po večerech – uklízela jsem chodby v paneláku, roznášela letáky, pomáhala sousedce s nákupy. Bylo to ponižující, ale aspoň něco málo přibylo do rozpočtu.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně s obrázkem: „Mami, nakreslila jsem nás všechny spolu.“ Podívala jsem se na ten obrázek – byli jsme tam všichni tři a za námi velké slunce. „To je Bůh,“ řekla Anička vážně. „On nám svítí.“

V tu chvíli mi došlo, že i když je všechno špatně, pořád máme jeden druhého.

Začala jsem chodit do kostela na večerní mše. Ne proto, že bych byla zbožná – spíš proto, že tam bylo ticho a klid. Jednou za mnou přišla paní Marie z farnosti: „Jano, nechcete pomoct s charitou? Rozvážíme jídlo seniorům.“

Přijala jsem to – nejen kvůli pár korunám navíc, ale i proto, že jsem měla pocit, že aspoň někde můžu být užitečná.

Petr si toho všiml až po čase. „Kde pořád jsi?“ zeptal se jednou podrážděně.

„Pomáhám v kostele,“ odpověděla jsem klidně.

„To ti Bůh zaplatí složenky?“ vysmál se hořce.

„Nevím,“ řekla jsem tiše. „Ale aspoň mám pocit, že ještě něco zvládnu.“

Začali jsme spolu zase mluvit – nejdřív opatrně, pak víc otevřeně. Petr našel práci u známého na stavbě. Nebylo to moc peněz, ale aspoň něco.

Jednou večer jsme seděli u stolu a počítali peníze na složenky. Petr najednou položil ruku na mou: „Promiň… Já vím, že jsem ti to moc neusnadnil.“

Rozbrečela jsem se – poprvé po dlouhé době ne ze zoufalství, ale z úlevy.

Nebylo to jednoduché ani potom – dluhy jsme spláceli ještě dlouho a někdy jsme měli chuť všechno vzdát. Ale díky víře a modlitbě jsem našla sílu vydržet.

Dnes už je všechno lepší – ne dokonalé, ale lepší. Naučila jsem se prosit o pomoc a nebát se přiznat slabost.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás prožívá totéž – jen o tom nemluví? A kolik z nás by našlo sílu začít znovu, kdyby věděli, že nejsou sami?