Když se láska počítá v účtech: Příběh jedné matky mezi povinností a zklamáním

„Kolik jsi dneska zase utratila?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašky s nákupem na stůl. Petr stál u dřezu, v ruce hrnek od kávy, a jeho pohled byl tvrdý jako lednové ráno. „Potřebovali jsme to všechno?“ pokračoval, aniž by čekal na odpověď. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen tiše vydechla a začala vybalovat mléko, chleba a pleny pro naši malou Aničku.

Vždycky jsem si myslela, že rodina je místo, kde člověk najde pochopení a bezpečí. Ale poslední měsíce se naše domácnost změnila v bitevní pole. Každý den jsem počítala koruny, abychom vyšli do další výplaty. Petr mi připomínal účetní spíš než manžela – všechno zapisoval, všechno kontroloval. „Kdybys šla do práce, nemuseli bychom takhle šetřit,“ říkal často. Jenže kdo by se postaral o Aničku? Nemáme babičku, která by pomohla, a školka nás nevezme dřív než za rok.

Jednou večer, když Anička konečně usnula, jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Petr přišel a bez pozdravu přede mě položil hromádku složenek. „Tohle je tvoje práce. Já vydělávám, ty to máš zvládat.“ Jeho slova bodala jako jehly. „Myslíš si, že je to jednoduché?“ vyhrkla jsem. „Víš vůbec, kolik stojí plenky? Nebo že Anička potřebuje nové boty?“

Petr se jen ušklíbl. „Kdybys nebyla tak neschopná, zvládla bys to líp.“ V tu chvíli jsem pocítila něco mezi vztekem a zoufalstvím. Vždyť já se snažím! Každý den vstávám první, vařím, uklízím, starám se o dítě… A stejně je to málo.

Začala jsem si všímat, jak se mi Petr vzdaluje. Dřív jsme si povídali o všem – o práci, o snech, o tom, kam pojedeme na dovolenou. Teď už mluvíme jen o penězích. Někdy mám pocit, že pro něj nejsem partnerka, ale jen další položka v rozpočtu.

Jednoho dne jsem šla s Aničkou na hřiště. Seděla jsem na lavičce vedle paní Jany, která má tři děti. Povídaly jsme si o všem možném a já jí nakonec svěřila svoje trápení. „Víš,“ řekla mi tiše Jana, „nejseš v tom sama. Můj muž taky pořád řeší peníze. Ale já už jsem si řekla dost. Začala jsem chodit na brigádu večer do pekárny. Sice je to těžké, ale aspoň mám pocit, že něco ovlivním.“

Cestou domů jsem přemýšlela nad jejími slovy. Možná bych taky mohla něco změnit… Ale jak? Kdo by hlídal Aničku? A co když Petr nebude souhlasit?

Večer jsem sebrala odvahu a řekla Petrovi o možnosti brigády v místní knihovně. „To je nesmysl,“ odbyl mě hned. „Stejně nic nevyděláš a doma to bude vypadat ještě hůř.“ V očích se mi zaleskly slzy. „A co když už takhle dál nemůžu?“ zašeptala jsem.

Petr mlčel. Pak se otočil ke mně zády a odešel do ložnice.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat bolest i vztek. Psala jsem o tom, jak mě bolí Petrova lhostejnost i to, jak se cítím neviditelná. Psala jsem o strachu z budoucnosti i o tom, jak moc miluju Aničku.

Jednou v noci jsem se probudila a slyšela Petra telefonovat na balkoně. „Neboj se, všechno zvládnu,“ šeptal do telefonu. „Ona nic neví.“ Srdce mi bušilo až v krku. Komu volal? Co přede mnou tají?

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Petr byl čím dál podrážděnější a já čím dál unavenější. Jednoho dne přišel domů pozdě večer a v ruce držel obálku. „Tohle ti přišlo,“ řekl ledově a hodil ji přede mě na stůl.

Byl to dopis z banky – žádost o doplacení dluhu na našem společném účtu. Zmocnila se mě panika. „Petře, co to znamená?“ ptala jsem se roztřeseným hlasem.

„To znamená, že jsi neschopná,“ odsekl a odešel do koupelny.

Zůstala jsem sedět sama v kuchyni s hlavou v dlaních. V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál žít v tomhle strachu a ponížení.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí pro sebe i pro Aničku a odešla k Janě. Když Petr přišel domů a našel prázdný byt, volal mi snad desetkrát. Nezvedla jsem to.

U Jany jsme seděly dlouho do noci a povídaly si o všem možném – o dětech, o snech i o tom, jak těžké je být matkou v dnešní době. „Nesmíš zapomenout na sebe,“ řekla mi Jana tiše.

Teď už vím, že nejsem jen účetní nebo služka ve vlastní domácnosti. Jsem máma a žena – a mám právo na respekt i lásku.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Kolik z nás si nechává lásku měřit v účtech? A kdy konečně začneme věřit samy sobě?