Kdo mi ukradl život?

„To snad není možné…“ šeptám si pro sebe, když stojím za regálem v malé benzínce na okraji Plzně. V ruce svírám kávu v kelímku, ale žaludek se mi svírá tak, že bych ji stejně nevypila. Petr se směje. Drží ji za ruku. A ona – Jana. Moje Jana. Moje nejlepší kamarádka z gymplu, moje svědkyně na svatbě, moje opora, když mi umřela máma. Teď stojí vedle mého bývalého muže a vypadá šťastněji, než jsem ji kdy viděla.

Nohy mě neposlouchají. Chci utéct, ale zároveň nemůžu odtrhnout oči od té scény. Petr jí něco šeptá do ucha a ona se rozesměje tím svým typickým smíchem, který jsem vždycky milovala – a teď ho nenávidím. V tu chvíli mě zahlédne. Naše pohledy se střetnou. Jana ztuhne, Petr se otočí. Všichni tři stojíme v tichu, které je horší než jakýkoli křik.

„Ahoj, Martino…“ řekne Petr tiše. Jana jen polkne a uhne pohledem.

„Tak vy dva…“ vydechnu a cítím, jak se mi třesou ruce.

„Chtěli jsme ti to říct,“ začne Jana, ale já ji přeruším: „Kdy? Až bude pozdě? Nebo až budu poslední, kdo to zjistí?“

Petr se nadechuje k odpovědi, ale já už to nevydržím. Vyjdu ven na parkoviště a snažím se popadnout dech. V hlavě mi běží poslední měsíce jako film: rozvod v klidu, žádné hádky, žádné výčitky. Jen únava, prázdnota a pocit, že už si nemáme co říct. Děti už jsou dospělé – Tereza studuje v Brně a Honza pracuje v Praze – a dům je najednou prázdný. Myslela jsem, že jsme se rozešli jako dva dospělí lidé, kteří spolu prožili kus života a teď jdou každý svou cestou.

Ale tohle… To je jiná bolest. Zrada od člověka, kterému jsem věřila nejvíc.

Doma sedím na gauči a zírám do prázdna. Telefon mi vibruje – Jana volá. Nezvedám to. Místo toho píšu Tereze: „Máš dneska čas? Potřebuju tě vidět.“

Večer sedíme v kavárně na náměstí. Tereza si objedná čaj a pozorně mě sleduje.

„Mami, co se stalo?“ ptá se tiše.

„Viděla jsem tátu s Janou,“ řeknu a hlas se mi zlomí.

Tereza chvíli mlčí. Pak položí ruku na mou: „To je hrozný… Ale víš co? Ty jsi silná. Vždycky jsi byla.“

„Ale proč právě ona?“ vyhrknu zoufale. „Vždyť jsme byly jako sestry…“

Tereza pokrčí rameny: „Lidi jsou někdy slabí. A někdy prostě dělají věci, kterým nerozumíme.“

Doma mě čeká další zpráva od Jany: „Prosím tě, ozvi se mi. Potřebuju ti to vysvětlit.“

Nevím, jestli chci slyšet vysvětlení. Co by mi mohla říct? Že to neplánovali? Že se to prostě stalo? Že mě nechtěli zranit?

Následující dny jsou jako zlý sen. V práci dělám chyby, kolegyně Eva se mě ptá, jestli jsem v pořádku. „Jen špatně spím,“ zalžu.

V noci nemůžu usnout. Přemýšlím o všem, co jsme s Janou prožily – první lásky, maturita, svatby, děti… A teď? Teď je všechno pryč.

Po týdnu mi Jana napíše dopis. Obyčejný papír v bílé obálce. Sedím u kuchyňského stolu a čtu:

„Martino,
nevím, jak začít. Vím, že ti ubližuju a že mi možná nikdy neodpustíš. Ale musím ti říct pravdu: s Petrem jsme si začali být blíž až po vašem rozvodu. Nikdy bych ti to neudělala za tvými zády. Ale najednou jsme byli oba sami… a bylo nám spolu dobře. Nechci tě ztratit jako kamarádku, ale chápu, že to asi nejde.
Jana“

Papír mi klouže z ruky na stůl. Je to pravda? Nebo si jen chrání vlastní svědomí?

Večer mi volá Honza: „Mami, slyšel jsem to od Terezy… Jak jsi?“

„Nevím,“ přiznávám popravdě.

„Víš co? Přijeď za mnou do Prahy na víkend. Uděláme si hezký den.“

Souhlasím a poprvé po dlouhé době cítím náznak úlevy.

V Praze chodíme po náplavce, dáváme si trdelník a povídáme si o všem možném – o práci, o jeho nové přítelkyni Lucii… A pak najednou řekne: „Mami, možná je čas začít žít pro sebe.“

Zůstanu stát a dívám se na řeku: „Ale jak? Celý život jsem byla manželka a máma… Kdo vlastně jsem?“

Honza mě obejme: „Jsi moje máma. A jsi silná ženská.“

Cestou domů přemýšlím o jeho slovech. Možná je čas začít znovu – najít si nové koníčky, nové přátele… Možná i novou lásku?

Ale stejně ve mně zůstává otázka: Proč právě ona? Proč musela moje nejlepší kamarádka ukrást můj život?

A tak se ptám vás: Myslíte si, že je možné někdy odpustit takovou zradu? Nebo je lepší začít úplně od začátku bez lidí z minulosti?