„Je to Tvoje Vina, že Jsme na Mizině: Moje Máma Mě Obviňuje z Našich Finančních Problémů“

Potkala jsem Jakuba během druhého ročníku na vysoké škole. Byl okouzlující, ambiciózní a rychle jsme se do sebe zamilovali. Když mi bylo 22 let, rozhodli jsme se vzít. Oba jsme snili o společném životě, ale realita nás zasáhla tvrdě a rychle.

Jakub právě začal pracovat jako junior softwarový vývojář a já jsem ještě dokončovala studium pedagogiky. Přestěhovali jsme se do malého bytu v ne příliš dobré části města, protože to bylo jediné, co jsme si mohli dovolit. Nájem byl vysoký a náš společný příjem sotva pokrýval naše výdaje. Neustále jsme byli ve stresu kvůli penězům, ale věřili jsme, že se to zlepší, jakmile dokončím školu a začnu pracovat.

Život však měl jiné plány. Jen pár měsíců po svatbě jsem zjistila, že jsem těhotná. Byli jsme nadšení, ale také vyděšení. Jak to zvládneme s dítětem na cestě? Rozhodli jsme se požádat naše rodiny o podporu.

Jakubovi rodiče byli laskaví, ale nebyli v pozici nám finančně pomoci. Žili v jiném městě a sami měli své problémy. Moje máma a babička na druhou stranu byly dobře situované. Máma měla úspěšnou kariéru jako právnička a babička zdědila značné množství peněz po mém zesnulém dědečkovi.

Když jsem zavolala mámě, abych jí sdělila novinku a požádala o pomoc, její reakce byla chladná a nesoucitná.

„Je to tvoje vina, že jsi na mizině,“ řekla bez obalu. „Nikdo tě nenutil vdát se a mít dítě tak mladá.“

Byla jsem ohromená. Vždycky jsem měla k mámě blízko a její tvrdá slova mě hluboce zasáhla. Snažila jsem se vysvětlit naši situaci v naději, že pochopí a nabídne nějakou podporu, ale zůstala pevná.

„Ustlala sis postel, tak si v ní lehni,“ pokračovala. „Musíš se naučit být zodpovědná za své vlastní rozhodnutí.“

Zavěsila jsem telefon v slzách. Jakub se mě snažil utěšit, ale viděla jsem obavy v jeho očích. Byli jsme na to sami.

Jak moje těhotenství pokračovalo, naše finanční situace se zhoršovala. Lékařské účty se hromadily a my jsme měli problém si dovolit i základní věci. Musela jsem přerušit studium, abych se postarala o naši novorozenou dceru Emu, což znamenalo, že jsme byli závislí pouze na Jakubově příjmu.

Snažili jsme se udělat vše pro to, abychom vyšli s penězi. Jakub si vzal na sebe další projekty na volné noze kromě své plné pracovní doby a já jsem začala hlídat děti sousedům, kdykoli jsem mohla. Ale nikdy to nestačilo. Zůstávali jsme pozadu s nájmem a čelili několikrát hrozbě vystěhování.

V zoufalství jsem znovu oslovila mámu s nadějí, že změnila názor. Ale její odpověď byla stejná.

„Musíš to vyřešit sama,“ řekla. „Nebudu tě zachraňovat.“

Cítila jsem se opuštěná a zrazená. Máma a babička měly prostředky nám pomoci, ale rozhodly se to neudělat. Bylo to hořké sousto k polknutí.

Roky plynuly a naše situace se příliš nezlepšila. Jakub pracoval neúnavně, ale jeho plat nás sotva držel nad vodou. Nakonec jsem se vrátila do školy na částečný úvazek a získala svůj titul, ale najít práci, která by platila dostatečně dobře na to, aby udělala rozdíl, bylo náročné.

Ema vyrůstala v prostředí neustálého finančního stresu. Snažili jsme se ji před tím chránit, ale děti jsou vnímavé. Věděla, že máme problémy, a ovlivnilo ji to také.

Když se ohlédnu zpět, často přemýšlím o tom, jak by naše životy byly jiné, kdyby se máma rozhodla nám pomoci v době, kdy jsme to nejvíce potřebovali. Ale přemýšlení o tom „co by bylo kdyby“ nezmění realitu.

Dnes stále bydlíme v malém bytě a žijeme od výplaty k výplatě. Naše sny o vlastním domově se zdají být vzdálenější než kdy jindy. A i když jsem se naučila být odolná a vynalézavá, bolest z odmítnutí mé mámy přetrvává.