Dvě babičky, jedno vnouče: Když rodina bojuje o lásku dítěte

„Aničko, pojď ke mně! Nechoď k ní, vždyť víš, že u mě je ti líp!“ volala moje máma přes celý obývák, zatímco moje tchyně Marie už stála ve dveřích s talířem čerstvě upečených buchet. Anička, moje sedmiletá dcera, stála mezi nimi a v očích měla slzy. Já jsem jen stála u kuchyňské linky, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Jak jsem tohle mohla dopustit? Jak jsem mohla dovolit, aby se moje vlastní dítě stalo předmětem boje dvou žen, které ji měly milovat?

„Kláro, řekni něco! Tvoje matka mi zase cpe dítě do náruče, jako bych byla cizí!“ vyjela Marie a já cítila, jak se mi srdce svírá. Moje máma, paní Dana, se nenechala zahanbit: „A ty si myslíš, že když jí dáváš sladkosti a dárky, že tě bude mít radši? Anička potřebuje lásku, ne cukr!“

Aniččina tvář byla bledá a její ruce svíraly plyšového medvídka. „Mami, já nechci vybírat,“ zašeptala tak tiše, že jsem ji skoro neslyšela. V tu chvíli jsem měla chuť křičet na celý svět. Proč tohle dělají? Proč si myslí, že láska je něco, co se dá vyhrát v soutěži?

Když jsem byla malá, máma mě vychovávala sama. Táta nás opustil, když mi bylo pět. Máma byla tvrdá, přísná a nikdy mi nedala najevo slabost. Všechno muselo být podle ní. Když jsem si našla Petra a otěhotněla s Aničkou, máma byla nejdřív proti. Ale když se Anička narodila, změnila se – nebo jsem si to aspoň myslela. Najednou byla tou nejstarostlivější babičkou na světě.

Marie byla jiná. Vždycky usměvavá, laskavá, ale taky mazaná. Uměla si Aničku omotat kolem prstu – dárky, výlety do ZOO, sladkosti schované v kabelce. Petr byl jedináček a Marie si na Aničce kompenzovala všechno, co nestihla dát svému synovi.

Zpočátku jsem byla ráda, že má Anička dvě babičky. Ale pak začaly hádky. Nejprve nenápadné poznámky: „U nás Anička nikdy nepláče.“ „Já ji učím správně jíst.“ Pak přišly otevřené konflikty: kdo ji vezme na víkend, kdo jí koupí lepší dárek k narozeninám. A nakonec to došlo tak daleko, že se hádaly přímo před Aničkou.

Jednou večer jsem seděla s Petrem v kuchyni. „Musíme s tím něco udělat,“ řekla jsem tiše. Petr jen pokrčil rameny: „Víš, jak je máma tvrdohlavá. A tvoje taky.“

„Ale Anička tím trpí! Dneska mi řekla, že už nechce jezdit k žádné z nich.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že ho to bolí stejně jako mě.

Další den jsem šla za mámou. Seděla v obýváku a pletla svetr pro Aničku. „Mami, musíme si promluvit.“

Zvedla oči od jehlic: „Zase jde o Marii?“

„Nejde o Marii. Jde o Aničku. Tvoje hádky s Marií jí ubližují.“

Máma se zamračila: „Já jí chci jen to nejlepší! Marie ji rozmazluje.“

„Ale ty ji dusíš! Mami, ona není trofej! Je to moje dcera a tvoje vnučka. Nechci, abys ji stavěla před volbu.“

Máma odložila svetr a chvíli mlčela. Pak řekla: „Ty jsi vždycky byla slabá. Neumíš si stát za svým.“

Ta slova mě bodla do srdce. Ale tentokrát jsem neustoupila: „Možná nejsem dokonalá matka, ale nenechám tě ničit vztah s Aničkou.“

Odešla jsem s pocitem viny i úlevy zároveň.

S Marií to bylo těžší. Pozvala jsem ji na kávu a dlouho jsme seděly v trapném tichu.

„Marie, musím tě o něco poprosit,“ začala jsem opatrně.

„Jde o Danu? Zase na mě žalovala?“

„Nejde o žalování. Jde o Aničku. Prosím tě, přestaňte se hádat před ní.“

Marie se rozplakala: „Já mám Aničku tak ráda! Bojím se, že když nebudu nejlepší babička, zapomene na mě.“

Objala jsem ji: „To se nestane. Ale když budete pokračovat takhle dál, může ztratit obě.“

Bylo to poprvé, co jsme si opravdu promluvily jako dvě ženy – ne jako soupeřky.

Několik týdnů bylo ticho. Babičky se snažily ovládat a Anička začala znovu zářit. Ale pak přišly Vánoce.

Na Štědrý den jsme byli všichni u nás doma – já, Petr, Anička i obě babičky. Pod stromečkem ležely dva obrovské dárky – jeden od mámy a druhý od Marie.

Anička rozbalila první – nádherný domeček pro panenky od Marie. Pak druhý – ručně šitý kabátek pro panenku od mámy.

Anička se rozplakala: „Já nechci dárky! Chci jen klid!“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme všichni selhali.

Sedla jsem si k ní na zem a objala ji: „Promiň nám to všechno.“

Obě babičky stály rozpačitě opodál. Poprvé v životě nevěděly, co říct.

Od té doby jsme nastavili jasná pravidla – žádné soutěžení o Aničku, žádné hádky před ní. Bylo to těžké a někdy jsme všichni klopýtli. Ale začali jsme znovu – pomalu a opatrně.

Dnes už vím, že láska není závod ani trofej. Je to tiché porozumění a respekt.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Udělala jsem pro Aničku opravdu všechno? Nebo jí naše rodinné boje navždy zůstanou v srdci? Co byste udělali vy na mém místě?