Dopis milence mého muže — Pět let poté: Teď jsi jen špatná vzpomínka

„Tak co, Jano, už jsi dneska zase brečela?“ ozvalo se za mnou posměšně, když jsem ve spěchu házela klíče na botník. Moje sestra Klára, která se ke mně nastěhovala po rozvodu, měla zvláštní talent pro rýpání do mých otevřených ran. „Ne, dneska jsem to zvládla bez slz,“ odpověděla jsem tiše a snažila se zamaskovat třes v hlase. Ale pravda byla jiná. Slzy mi tekly ještě v tramvaji cestou z práce, když jsem zahlédla pár, jak se drží za ruce. Připomnělo mi to dobu, kdy jsme s Tomášem byli šťastní. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Pět let. Pět let od chvíle, kdy jsem našla tu zprávu na jeho mobilu. „Miluju tě, Tomáši. Dneska večer u mě?“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme spolu budovali — náš byt v Nuslích, společné víkendy na chalupě u Berouna, naše dvě děti — najednou ztratilo barvy. Tomáš se mi přiznal hned ten večer. Prý to byla chyba, prý mě miluje. Ale já už nikdy nedokázala zapomenout na ten pocit zrady.

Je zvláštní, jak rychle se člověk změní. Z usměvavé ženy, která plánovala rodinné výlety a pekla bábovky na nedělní snídaně, jsem se stala stínem sama sebe. Každý den jsem bojovala s otázkou: „Co jsem udělala špatně? Proč nestačím?“ A pak přišel vztek. Nejen na Tomáše, ale hlavně na tebe. Ano, na tebe, Lucie. Nikdy jsem tě nedokázala oslovit jménem nahlas. Vždycky jsi byla jen „ta druhá“, „ta ženská z práce“, „ta, co mi vzala muže“.

Pamatuju si první setkání s tebou. Bylo to na vánočním večírku firmy, kde Tomáš pracoval. Usmívala ses na všechny kolem sebe tím svým sladkým úsměvem a já si říkala, jak může být někdo tak okouzlující. Netušila jsem, že právě ty budeš důvodem mého největšího ponížení.

Tomáš se snažil vše napravit. Chodil domů včas, nosil mi květiny a sliboval, že už nikdy neudělá takovou chybu. Ale důvěra je jako křišťálová váza — když ji jednou rozbiješ, už ji nikdy neslepíš tak, aby nebyly vidět praskliny. Každý jeho pohled do mobilu mě bodal jako nůž. Každý jeho úsměv na cizí ženu mě spaloval zevnitř.

Děti to cítily taky. Malý Matěj začal ve školce zlobit a Anička se v noci budila s pláčem. Snažila jsem se být silná kvůli nim, ale někdy jsem měla chuť prostě odejít a už nikdy se nevrátit. Klára mi byla oporou i trnem v oku zároveň. „Proč mu to odpouštíš? Copak nemáš hrdost?“ ptala se mě často. Ale já nevěděla, co je správné. Rozvod? Zůstat kvůli dětem? Nebo bojovat za něco, co už možná dávno neexistuje?

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a psala dopis — ne Tomášovi, ale tobě. Nikdy jsem ho neposlala. Psal se v něm: „Lucie, možná sis myslela, že jsi vyhrála. Že jsi lepší než já. Ale víš co? Ty jsi prohrála víc než já kdy mohla.“ Ten dopis mám schovaný dodnes ve spodní zásuvce komody.

Tomáš nakonec zůstal se mnou. Prý kvůli dětem i kvůli mně. Ale něco mezi námi umřelo a já už nikdy nebyla tou ženou, kterou býval miloval. Naučila jsem se žít s bolestí jako s tichým společníkem. Každý den jsem si opakovala: „Jsem dost dobrá.“ Ale někdy tomu sama nevěřím.

Před pár týdny jsem tě potkala v supermarketu na Pankráci. Byla jsi tam s nějakým mužem a smála ses tak hlasitě, až mi to přišlo falešné. Naše pohledy se střetly a já v nich viděla překvapení i stud. V tu chvíli jsem si uvědomila jedno — už mi nejsi nebezpečná. Jsi jen špatná vzpomínka.

Dnes píšu tento dopis znovu — ne proto, abych tě ranila nebo ti něco vyčítala. Píšu ho pro sebe. Abych konečně zavřela tuhle kapitolu svého života a mohla jít dál. Možná nikdy nezapomenu na bolest a ponížení, které jsi mi způsobila, ale už ti nedám moc nad svým životem.

Tomáš sedí v obýváku a dívá se na zprávy. Děti si hrají v pokojíčku a Klára peče bublaninu. Život jde dál i přes všechny rány a praskliny.

Možná nikdy nebudu schopná úplně odpustit ani tobě, ani sobě za to, že jsem nebyla dost silná odejít dřív. Ale jedno vím jistě: už nejsi součástí mého příběhu.

Ptám se sama sebe: Kolik žen v Česku prožívá totéž co já? A kolik z nás má odvahu říct nahlas: Už stačí! Co byste udělali vy na mém místě?