Dopis dcery: Ve stínu otce – Česká rodina v boji s alkoholismem

„Proč to zase děláš, tati?“ šeptám do tmy, zatímco se z kuchyně ozývá zvuk rozbíjeného skla a matčin tlumený pláč. Je mi šestnáct a už dávno jsem přestala věřit, že se něco změní. Všechno začalo nenápadně – pár piv po práci, smích s kamarády, občasná hádka. Ale teď? Teď je náš byt v paneláku na sídlišti v Pardubicích každý večer bitevním polem.

Pamatuju si, jak jsem byla malá a táta mě nosil na ramenou na pouti. Smál se, kupoval mi cukrovou vatu a já si myslela, že je největší hrdina na světě. Jenže pak přišla výpověď z práce, dluhy, hádky s mámou a nakonec láhev, která se stala jeho nejlepším přítelem. Máma se snažila držet rodinu pohromadě, ale čím víc se snažila, tím víc se táta propadal do temnoty.

Jednou v noci jsem se probudila, když táta řval na mámu, že je neschopná, že za všechno může ona. Srdce mi bušilo až v krku. Vyběhla jsem z pokoje a křičela: „Nech ji být! Proč jí to děláš?“ Otočil se na mě, oči zarudlé, dech páchl alkoholem. „Ty mi nebudeš rozkazovat, holčičko!“ zařval a já se poprvé v životě bála vlastního otce.

Ve škole jsem se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Kamarádka Jana se mě ptala, proč mám pod očima kruhy, proč jsem tak tichá. „Jen jsem dlouho četla,“ zalhala jsem. Ale pravda byla, že jsem celou noc seděla u dveří, připravená zavolat policii, kdyby to bylo potřeba. Nikdy jsem to neudělala. Styděla jsem se. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, co se u nás doma děje.

Jednoho dne nám přišla exekuce. Máma brečela v kuchyni, táta nebyl doma. Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku. „Mami, musíme něco udělat. Takhle to dál nejde.“ Máma jen zavrtěla hlavou. „On se změní, uvidíš. Potřebuje nás.“ Ale já už nevěřila.

Začala jsem psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala, co se stalo. Někdy jsem psala dopisy tátovi, které jsem nikdy neodeslala. „Tati, proč jsi mě přestal mít rád? Proč je ti láhev přednější než já?“ Jednou jsem jeden z těch dopisů použila jako slohovou práci do češtiny. Paní učitelka Novotná mi po hodině řekla: „To bylo moc silné. Pokud budeš chtít, můžeš si o tom se mnou promluvit.“ Jenže já jsem nechtěla mluvit. Chtěla jsem, aby to všechno zmizelo.

Jednoho večera, když táta přišel domů opilý, začal rozbíjet talíře. Máma ho prosila, ať přestane, ale on ji odstrčil. Skočila jsem mezi ně a křičela: „Dost! Takhle už to dál nejde!“ Táta se na mě podíval, jako by mě viděl poprvé v životě. „Co si to dovoluješ?“ zařval a já ucítila, jak mi po tváři stékají slzy. „Jestli se nezměníš, odejdeme!“ vykřikla jsem a poprvé jsem to myslela vážně.

Druhý den ráno jsem našla mámu sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Musíme odejít, mami. Kvůli tobě, kvůli mně. On se nikdy nezmění.“ Máma mlčela, ale v očích měla rozhodnutí, které jsem tam nikdy předtím neviděla. Začaly jsme si hledat podnájem. Bylo to těžké, peněz bylo málo, ale našly jsme malý byt na okraji města. Když jsme odcházely, táta seděl na gauči, v ruce láhev, oči prázdné. „Neopouštějte mě,“ zašeptal. Ale už bylo pozdě.

První noci v novém bytě jsem nemohla spát. Chyběl mi domov, i když byl plný bolesti. Máma začala chodit na terapii, já jsem se přidala k ní. Poprvé jsem slyšela, že za tátovu závislost nemůžu. Že mám právo být šťastná. Pomalu jsem se učila odpouštět – jemu i sobě.

Jednou mi přišel dopis. Táta psal, že je na léčení, že se snaží přestat pít. „Promiň mi všechno, co jsem ti udělal. Chci být zase tvůj táta.“ Nevím, jestli mu dokážu odpustit. Ale vím, že už nikdy nechci žít ve strachu.

Někdy si říkám, jestli jsem mohla udělat něco jinak. Jestli jsem měla víc bojovat, víc odpouštět. Ale pak si vzpomenu na tu noc, kdy jsem poprvé řekla dost. A vím, že to bylo správné.

Možná největší odvaha není zůstat, ale odejít. Co byste udělali vy na mém místě? Je možné opravdu odpustit někomu, kdo vás tolik zranil?