„Babička Odkázala Všechno Mé Sestřenici, Zatímco Druhá Babička Rozdělila Majetek ‚Spravedlivě'“

Emily seděla na houpačce na verandě, oči upřené na obzor, když sdílela své frustrace se svou nejlepší kamarádkou Sárou. „Víš, babička z tátovy strany, babička Marie, mě nikdy opravdu neuznávala,“ začala, její hlas zněl smutně. „Je to, jako bych v jejím světě neexistovala.“

Sára soucitně přikývla. „To musí být opravdu těžké, Emily. Co se stalo?“

Emily si hluboce povzdechla. „No, babička Marie měla krásný dům na předměstí. Bylo to místo, kde se konaly všechny naše rodinné setkání. Mám tam tolik vzpomínek, ale vždycky jsem se tam cítila jen jako host.“

„Proč to říkáš?“ zeptala se Sára a naklonila se blíž.

„Protože vždycky upřednostňovala mou sestřenici Janu,“ vysvětlila Emily. „Jana byla nejmladší vnučka a babička Marie ji rozmazlovala, jako by byla jediná, na které záleželo. Dostávala veškerou pozornost, všechny dárky a teď… dostala i ten dům.“

Sářiny oči se rozšířily překvapením. „Odkázala celý dům Janě?“

„Ano,“ potvrdila Emily, její hlas se mírně třásl. „Když babička Marie zemřela, zjistili jsme, že ve své závěti odkázala všechno Janě. Nejen dům, ale i všechny své úspory a majetek. Bylo to jako rána do žaludku.“

„To je tak nespravedlivé,“ řekla Sára a zavrtěla hlavou. „A co tvoje druhá babička? Byla jiná?“

Emily se podařilo slabě usmát. „Jo, babička Helena byla jiná. Věřila ve spravedlnost a rovnost. Když zemřela před několika lety, postarala se o to, aby všechno rozdělila rovným dílem mezi všechny své vnoučata. Každý z nás dostal podíl z jejího majetku a cítili jsme, že jí na nás všech záleželo.“

„To zní víc tak, jak by to mělo být,“ poznamenala Sára.

„Bylo to tak,“ souhlasila Emily. „Ale to neubírá na bolesti z toho, že mě babička Marie přehlížela. Vždycky jsem přemýšlela, proč mě neviděla jako součást rodiny.“

„Mluvila jsi o tom někdy s tátou?“ zeptala se Sára jemně.

„Ano,“ odpověděla Emily. „Řekl, že babička Marie byla vždycky blíž k rodině jeho sestry a že to nebylo nic osobního proti mně. Ale je těžké to nebrat osobně, když jsi úplně vynechaná.“

Sára natáhla ruku a stiskla Emilyinu ruku. „Je mi líto, že jsi tím musela projít.“

„Díky,“ řekla Emily a ocenila podporu. „Je těžké se s tím smířit. Milovala jsem babičku Marii navzdory všemu a bolí mě pomyšlení, že ona ke mně necítila to samé.“

Jak slunce začalo zapadat a vrhalo teplé světlo na verandu, Emily a Sára seděly chvíli v tichu, každá ponořená do svých myšlenek.

„Myslíš, že se s tím někdy dokážeš vyrovnat?“ zeptala se Sára tiše.

„Doufám,“ odpověděla Emily po chvíli. „Ale bude to trvat čas. Musím najít způsob, jak pustit tu bolest a soustředit se na dobré vzpomínky s babičkou Helenou a zbytkem rodiny.“

Sára chápavě přikývla. „A pamatuj si, že máš lidi, kterým na tobě záleží a kteří vidí tvou hodnotu.“

Emily se usmála skrz slzy. „Děkuji ti, Sáro. To pro mě hodně znamená.“

Jak seděly spolu na houpačce na verandě, Emily pocítila záblesk naděje, že možná, jen možná, najde klid navzdory bolesti z toho, že ji jedna babička přehlížela, zatímco druhá ji milovala.