Herbatka, která zachránila život: Příběh Jerzyho z Radomi
„Jerzy, proč jsi dneska zase sám?“ ozvalo se ve mně, když jsem seděl u kuchyňského stolu a díval se na prázdný hrnek po ránu. Venku padal sníh, ticho bylo tak hutné, že jsem slyšel vlastní dech. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc mi chybí obyčejný lidský hlas. Ne rádio, ne televize – skutečný člověk.
Zazvonil zvonek. Vstal jsem, rozbolavělé nohy protestovaly. Za dveřmi stála paní Stefanie, malá, shrbená postava s chodítkem a dvěma těžkými taškami. „Pane Jerzy, promiňte, že obtěžuji… Můžete mi pomoct s nákupem? Ten led je dneska zrádný.“
Pomohl jsem jí do bytu. Bylo tam chladno a vonělo to starými knihami a naftalínem. Stefanie odložila tašky a posadila se na pohovku. „Víte… někdy už nevím, proč ráno vstávám,“ řekla tiše. „Dcera žije v Praze, vnoučata mě znají jen z fotek. Doktor říká, že samota je horší než nemoc. Ale kdo by volal staré ženské?“
Mlčel jsem. Protože jsem cítil totéž. Po jejím odchodu jsem dlouho seděl u okna a díval se na prázdnou ulici. V hlavě mi zněla její slova.
Další úterý jsem vzal telefon do ruky a s rozechvělým hlasem vytočil její číslo. „Paní Stefanií? Tady Jerzy… Nechcete si dneska dát čaj? Po telefonu?“
Chvíli bylo ticho. Pak se ozval její rozechvělý smích: „Čaj? Se mnou? To by bylo hezké.“
A tak jsme si povídali – o jejím kocourovi Felkovi, o mých rajčatech na zahrádce, o tom, jak v rádiu hráli Lady Pank. Najednou dvacet minut uteklo jako voda. Když jsme se loučili, v jejím hlase bylo něco nového – naděje.
Z toho jednoho hovoru se stala tradice. Každé úterý v 15:00 – „Herbatka přes telefon“. Smáli jsme se tomu názvu, ale oba jsme se na ten čas těšili jako malé děti.
Po pár týdnech mi Stefanie řekla: „Dneska jsem šla sama ke schránce. A pak… zavolala Halině. Neviděly jsme se od pohřbu jejího bratra. Řekla jsem jí o naší herbatce a zeptala se: ‚Chceš se přidat?‘“
Halina se přidala. A pak Halina zavolala Zbyňkovi z vedlejšího vchodu – přišel o práci a od té doby nevycházel z bytu. Zbyněk zavolal paní Marii z kostela – ta byla sama už měsíce.
Najednou nás bylo pět. Pak deset. Pak dvacet. Každé úterý v 15:00 zvonily telefony po celém sídlišti.
Jednoho dne ale Stefanie nebrala telefon. Tři signály. Pět. Deset. Něco mě sevřelo u srdce. Vyběhl jsem ven, klopýtal po schodech a našel její dveře pootevřené.
Ležela na podlaze vedle telefonu, ruku nataženou k přístroji. Byla bledá, dech měl slabý.
„Jerzy… dneska už jsem nemohla dál,“ zašeptala. „Ale věděla jsem, že zavoláš ve tři… To mě zastavilo.“
Zavolal jsem sanitku, držel ji za ruku a modlil se, aby to přežila.
V nemocnici její dcera plakala: „Nevěděli jsme… Mysleli jsme, že je v pohodě…“
Po návratu domů byla Stefanie slabší, ale v očích měla nový plamen.
„Jerzy… nesmíme dovolit ostatním tonout tak jako já skoro tonula. Musíme začít řetěz.“
A tak jsme začali – rozesílali jsme letáčky do schránek, mluvili s knihovnicí v centru, která nám nabídla tichou místnost pro ty, kdo doma nemají klid nebo telefon.
Za pár měsíců nás bylo přes tři sta – nejen v Radomi, ale i v Kolíně a Kutné Hoře. Každé úterý v 15:00 Radio Radom hrálo jemnou hudbu a četlo jména těch, kdo čekají na hovor.
Někdy si říkám: Jak málo stačí k tomu, aby člověk nezmizel? Jeden telefonát. Jeden úsměv přes plot.
Dnes sedím u stolu s hrnkem malinového čaje a čekám na další úterní hovor. Už nejsem sám – a vím, že někdo čeká i na mě.
Samota není jen ticho kolem nás – je to pomalé mizení ze světa druhých lidí. Ale naděje… Naděje je jako čaj – chutná nejlíp, když ji sdílíme.
A vy? Máte ve svém životě někoho, komu jste dlouho nezavolali? Možná babičku, sousedku nebo kolegu z práce? Udělejte první krok – nečekejte na úterý.
Zavolejte.
Řekněte: „Máš chvilku na čaj?“