Všichni věděli, jen já ne: Život mezi zradami na pražském sídlišti

„To snad není pravda…“ šeptám do tmy, zatímco sedím na studené dlažbě v předsíni našeho bytu na Jižním Městě. Hodiny ukazují 2:17 ráno a já držím v ruce mobil, na jehož displeji svítí zpráva, která mi právě roztrhla srdce. „Miluju tě, Leni,“ napsal můj manžel Petr. Leni. Moje nejlepší kamarádka. Ta, která mi před týdnem pomáhala vybírat nový závěs do koupelny a smála se, jak Petr neumí pověsit ani poličku.

Srdce mi buší až v krku a mám pocit, že se dusím. V hlavě mi běží jediná otázka: Jak dlouho to trvá? Všichni kolem mě to věděli? Sousedi, kteří se na mě poslední měsíce dívají nějak soucitněji? Moje máma, která mi opatrně naznačovala, že Petr je poslední dobou „nějaký jiný“? A já jsem byla slepá.

Vstanu a jdu do ložnice. Petr spí, klidně oddychuje, jako by se nic nedělo. Chvíli ho pozoruju a v duchu si přehrávám všechny ty večery, kdy se vracel pozdě domů s výmluvou na poradu v práci. Kolikrát jsem mu věřila? Kolikrát jsem si říkala, že je to jen únava z práce? A teď tu stojím a mám chuť ho probudit a křičet. Ale místo toho se mi po tváři kutálí slzy.

Ráno je všechno ještě horší. Petr si všimne mého zarudlého obličeje. „Jsi v pořádku?“ ptá se a já slyším v jeho hlase falešný zájem. „Jsem unavená,“ odpovím stroze a jdu připravit snídani pro naši dceru Aničku. Ta nic netuší, směje se na mě svýma velkýma očima a vypráví mi o včerejším výtvarném kroužku. V tu chvíli si uvědomím, že kvůli ní musím vydržet.

Celý den chodím po bytě jako tělo bez duše. Když Petr odejde do práce, vytáčím číslo Lenky. Zvedne to po třetím zazvonění. „Ahoj Marti, co se děje?“ její hlas zní normálně, jako by se nic nestalo. „Potřebuju s tebou mluvit,“ řeknu tiše. „Dneska odpoledne u mě doma.“

Sedíme spolu u kuchyňského stolu. Lenka má sklopené oči a nervózně si hraje s prstenem na ruce. „Jak dlouho?“ zeptám se bez obalu. Chvíli mlčí, pak šeptne: „Půl roku.“

V tu chvíli mám chuť ji udeřit. Ale místo toho jen sedím a dívám se na ni. „Proč?“ ptám se zlomeně. „Nevím… prostě to přišlo… Petr byl nešťastný…“ začne koktat výmluvy, které slyším jako šum v pozadí. V hlavě mi rezonuje jen jedno: Zradila mě nejen ona, ale i on.

Další týdny jsou jako zlý sen. Petr se mi vyhýbá, Lenka mi píše omluvné zprávy, které mažu bez čtení. Anička cítí napětí doma a začíná být plačtivá. Moje máma přijde jedno odpoledne nečekaně na návštěvu a najde mě sedět uprostřed kuchyně mezi rozházenými papíry – starými fotkami, dopisy, účty… „Marti, co se děje?“ ptá se tiše a obejme mě. Poprvé od té noci se rozpláču nahlas.

Začínám chodit k psycholožce. Poprvé v životě mluvím o svých pocitech nahlas – o tom, jak jsem vždycky byla ta hodná holka, která všechno vydrží a nikdy si nestěžuje. Jak jsem přehlížela drobné signály jen proto, abych udržela rodinu pohromadě. Jak jsem si myslela, že když budu dost dobrá manželka a matka, všechno bude v pořádku.

Jednoho dne přijde Petr domů dřív než obvykle. Sedne si ke mně do obýváku a dlouho mlčí. „Marti… promiň,“ řekne nakonec tiše. „Nevím, co mě to napadlo… byl jsem pitomec.“

„To nestačí,“ odpovím chladně. „Zničil jsi všechno, čemu jsem věřila.“

Petr sklopí hlavu. „Chci to napravit… kvůli Aničce… kvůli nám.“

„A co když už není co napravovat?“ ptám se ho a cítím, jak mi znovu stoupají slzy do očí.

Začínáme spolu chodit na rodinnou terapii. Je to těžké – každý rozhovor je jako škrábání staré rány. Někdy mám chuť to vzdát, jindy vidím malý záblesk naděje v Petrových očích nebo když Anička poprvé po dlouhé době zase zazpívá svou oblíbenou písničku.

Lenka mi už nevolá. Přestala chodit i do našeho oblíbeného fitka. Občas ji potkám ve výtahu nebo na chodbě paneláku – díváme se na sebe jako dvě cizí ženy.

Po půl roce stojím před rozhodnutím: Odpustit nebo odejít? Každý den si kladu otázku, jestli má smysl bojovat za něco, co už možná dávno neexistuje.

Jednoho večera sedím s Aničkou na balkoně našeho bytu v devátém patře a díváme se na světla Prahy pod námi. „Mami, bude zase všechno dobrý?“ ptá se mě tiše.

Pohladím ji po vlasech a polknu slzy: „Já doufám, že ano.“

A tak tu sedím mezi troskami svého starého života a přemýšlím: Má cenu odpouštět zradu? Nebo je lepší začít znovu – sama za sebe?

Co byste udělali vy? Odpustili byste nebo odešli?