Komu patřím: Příběh matky, syna a zdí jednoho bytu

„Mami, to už prostě nejde. Musíme to nějak vyřešit. Vždyť ona už ani neví, kde má klíče…“ slyšela jsem tlumený hlas svého syna Petra za dveřmi obýváku. Byla jsem zrovna v kuchyni, když jsem si všimla, že se dveře nezavřely úplně. Nechtěla jsem poslouchat, ale jejich slova mě přikovaly na místě. „A co ten byt? Když to přepíše na tebe, aspoň budeme mít jistotu, že se o ni někdo postará,“ šeptala jeho žena Jana.

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mě prozradí. Bylo mi šestašedesát, žila jsem v tomhle paneláku na Proseku přes čtyřicet let. Každý roh bytu byl naplněný vzpomínkami – první kroky Petra, hádky s mým mužem Karlem, který už je pět let po smrti, i tiché večery s knížkou v ruce. A teď mě chtějí odtud vyhnat? Jako bych byla nějaký starý nábytek?

Zůstala jsem stát v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Snažila jsem se vzpomenout, kdy se to mezi námi pokazilo. Vždyť jsem pro Petra dělala všechno – byla jsem u něj, když měl horečku, když ho ve škole šikanovali, když přišel o práci. A teď… teď jsem jen přítěž?

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Když Petr s Janou odešli domů, sedla jsem si do křesla a zírala do tmy. V hlavě mi běžely jejich věty pořád dokola. „Musíme to vyřešit… Přepsat byt… Domov důchodců…“

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že jim to nedaruju bez boje. Uvařila jsem si silnou kávu a zavolala své staré kamarádce Aleně. „Alčo, můžu k tobě přijít? Musím si s někým promluvit.“

U Aleny v kuchyni voněla bábovka a na stole stála miska s třešněmi. „Tak povídej,“ pobídla mě a já se rozplakala jako malá holka. Vyprávěla jsem jí všechno – o rozhovoru za dveřmi, o svém strachu i o tom, jak se cítím zrazená. Alena mě pohladila po ruce: „Tohle ti nesmí udělat. Máš právo rozhodovat o svém životě! A byt je tvůj.“

Dodala mi odvahu. Ještě ten den jsem si domluvila schůzku s právničkou paní Novotnou. Ta mi vysvětlila, že dokud žiju a mám plnou svéprávnost, nikdo mě nemůže donutit k převodu bytu ani k odchodu do domova. „Ale musíte být opatrná,“ varovala mě. „Rodinné vztahy jsou křehké.“

Následující víkend přišel Petr sám. Sedl si ke mně ke stolu a dlouho mlčel. „Mami… promiň, že jsme to řešili za tvými zády. Ale máme strach. Posledně jsi zapomněla vypnout plyn a Jana má pocit… že už to sama nezvládáš.“

Podívala jsem se mu do očí: „Petře, každý občas něco zapomene. Ale já nejsem blázen ani neschopná. Potřebuju jen trochu víc času a klidu.“

„My tě nechceme vyhodit…“ začal nejistě.

„Ale právě to děláte! Chcete mě zavřít do domova a vzít mi všechno, co mám!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil.

Petr sklopil hlavu: „Já nevím… Bojím se o tebe.“

„A myslíš si, že já se nebojím? Že mě nebolelo slyšet vás mluvit o mém životě jako o nějaké věci?“

Bylo ticho. Pak Petr vstal a odešel.

Další dny byly plné napětí. Jana mi volala jen krátce a stroze: „Jak se máš?“ Odpovídala jsem stejně chladně.

Začala jsem chodit na procházky do parku u Ďáblického háje, kde jsme kdysi s Karlem venčili psa. Tam jsem potkala sousedku paní Dvořákovou, která mi vyprávěla podobný příběh – její dcera ji přesvědčila k převodu bytu a teď ji skoro nenavštěvuje.

„Nedopusťte to,“ řekla mi tiše. „Zůstaňte silná.“

Jednoho večera zazvonil Petr u dveří sám a v ruce držel krabici s mými oblíbenými větrníky z cukrárny na Proseku.

„Mami… promiň mi to všechno,“ řekl tiše. „Já… mám tě rád a nechci ti ublížit. Jen mám strach.“

Sedli jsme si spolu ke stolu a dlouho jsme mluvili – poprvé upřímně po letech. Řekla jsem mu o svých pocitech osamění i o tom, jak moc pro mě znamená domov.

„Já vím, že stárnu,“ řekla jsem nakonec tiše. „Ale pořád mám právo rozhodovat o svém životě.“

Petr kývl: „Budu ti víc pomáhat. Ale byt je tvůj. A vždycky bude.“

Nevím, jestli nám to vydrží navždy. Ale aspoň teď vím, že nejsem sama.

Někdy si večer sednu do křesla u okna a dívám se na světla paneláků kolem sebe. Přemýšlím: Kolik dalších matek sedí za těmi zdmi a bojí se, že ztratí všechno? Proč je tak těžké říct vlastní rodině pravdu?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo bojovat za svůj domov i proti vlastním dětem?