Den, kdy vyšlo najevo tajemství Veroniky: Příběh zrady a opuštění v českém maloměstě

„To dítě není moje!“ zařval Petr tak hlasitě, že se ozvěna jeho hlasu rozléhala po celé nemocniční chodbě. Sestřička, která právě nesla našeho novorozeného syna, se zastavila uprostřed kroku a podívala se na mě s otázkou v očích. Já jen stála, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Všichni kolem nás ztichli. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Jmenuji se Veronika Novotná a ještě před pár týdny jsem byla obyčejná žena z malého města na Vysočině. Měla jsem manžela Petra, který pracoval jako mistr v místní továrně, a všichni nás považovali za dokonalý pár. Jenže pod povrchem našeho manželství bublalo napětí. Petr byl často podrážděný, domů chodil pozdě a já jsem se cítila čím dál osamělejší. V práci jsem našla útěchu u kolegy Tomáše – byl laskavý, pozorný a vždycky měl čas si mě vyslechnout. Nikdy jsem neplánovala, že mezi námi něco bude, ale stalo se to. Jednou jsme spolu zůstali po pracovní poradě déle a…

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem přesvědčená, že dítě je Petrovo. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Až do toho osudného rána v porodnici. Když mi sestřička poprvé podala syna do náruče, všimla jsem si jeho tmavších očí a vlasů. Srdce mi bušilo až v krku. Petr si toho všiml hned. „Proč má tak tmavou pleť?“ zeptal se podezřívavě. Nedokázala jsem mu odpovědět.

Následující dny byly peklem. Petr se mnou nemluvil, doma panovalo ticho přerušované jen jeho výbuchy vzteku. Moje máma mi volala každý den a ptala se, proč neukážu malého rodině. „Co se děje, Veroniko? Proč jsi tak odtažitá?“ ptala se mě s obavami v hlase. Nemohla jsem jí říct pravdu. Nemohla jsem ji říct nikomu.

Jednoho večera, když Petr odešel do hospody a já seděla v dětském pokoji vedle postýlky, přepadl mě pocit naprosté beznaděje. Malý plakal a já měla pocit, že ho nedokážu utišit. V hlavě mi zněla Petrova slova: „To dítě není moje! Nikdy nebudeš moct zapomenout na to, co jsi udělala!“ Slzy mi tekly po tvářích a já si připadala jako nejhorší člověk na světě.

Druhý den ráno jsem udělala něco, co bych si nikdy nepomyslela, že udělám. Zabalila jsem syna do deky, oblékla ho a vyrazila s ním do nemocnice pod záminkou kontroly. Když jsem seděla v čekárně a dívala se na něj, napadlo mě, že by mu možná bylo lépe bezemě – bez matky, která ho přivedla do takového chaosu. Když sestřička odešla pro lékaře, položila jsem syna do postýlky na oddělení novorozenců a tiše odešla.

Cestou domů jsem měla pocit, že se dusím. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Doma jsem si sedla na postel a zírala do prázdna. Telefon mi zvonil – byla to máma. Nezvedla jsem to. Nedokázala jsem nikomu čelit.

Následující dny byly jako zlý sen. Petr se mě ptal, kde je dítě. Lhala jsem mu, že je v nemocnici kvůli komplikacím. Máma přijela neohlášeně a našla mě zhroucenou v kuchyni. „Veroniko, co jsi udělala?“ ptala se zoufale a já jí konečně všechno řekla. Plakala se mnou a objímala mě, ale zároveň mi vyčetla: „Tohle jsi neměla udělat! Dítě za nic nemůže!“

Mezitím se po městě začaly šířit drby. Lidé si šeptali na ulici i v obchodě: „Prý Veronika opustila dítě…“ Cítila jsem pohledy sousedů i známých pokaždé, když jsem vyšla ven. Tomáš mi napsal zprávu: „Potřebujeme si promluvit.“ Setkali jsme se v parku za městem. „Je to moje dítě?“ zeptal se tiše. Jen jsem přikývla a rozplakala se.

Tomáš chtěl syna vidět a být mu otcem. Ale já už neměla sílu bojovat s tím vším kolem – s Petrovým hněvem, s výčitkami rodiny i s vlastním svědomím. Sociální pracovnice mi volala a ptala se, jestli chci syna zpátky domů. Nedokázala jsem odpovědět.

Jednoho dne přišla máma s tátou domů a řekli mi: „Musíš převzít odpovědnost za své činy.“ Táta byl vždycky přísný, ale tentokrát měl v očích slzy. „Veroniko, každý dělá chyby. Ale tohle dítě potřebuje matku.“

Po týdnech váhání jsem se rozhodla vrátit do nemocnice a požádat o možnost vzít syna zpět domů. Sociální pracovnice byla přísná: „Musíte projít psychologickým vyšetřením a dokázat, že jste schopná o dítě pečovat.“ Souhlasila jsem.

Petr mezitím podal žádost o rozvod a odstěhoval se k rodičům do vedlejší vesnice. Máma mi pomáhala s péčí o syna i s návštěvami u psychologa. Tomáš začal chodit za námi domů a snažil se být oporou.

Dnes je to už rok od té události. Syn roste jako z vody a já se snažím být mu dobrou mámou navzdory všem chybám minulosti. S Petrem už nemluvíme, ale Tomáš je součástí našeho života.

Někdy večer sedím u postýlky svého syna a ptám se sama sebe: Může mi někdy odpustit? A dokážu já sama někdy odpustit sobě?