Příběh naší čtenářky, Jany z Prahy. „Ocitala jsem se v velmi nepříjemné situaci. Nechci se starat o svého nemocného otce a mám k tomu osobní důvody. Nejsem připravena vysvětlovat každému příbuznému, proč plánuji umístit svého otce do domova důchodců. Teď jsem pod velkým tlakem od všech svých příbuzných (blízkých i vzdálených). Můj otec se mě chtěl zbavit. Teď je mi 35…“
Ani nevědí, jak si vybudovat vztah. Žijí pod jednou střechou, ale nespěchají s tím, aby svůj svazek oficiálně stvrdili. Jsou od sebe tak vzdálení, že je těžké uvěřit, že sdílejí domov.
Přestože je naše rodina považována za dobře situovanou, moji tchánové odmítají převzít zodpovědnost. Můj nevlastní tchán nechce žít s cizím dítětem a moje tchyně upřednostňuje své vlastní štěstí.
Mám starší sestru, Elišku, která je o sedm let starší než já. Má tři děti, ale není nejlepší matkou. Nechala mi své děti a požadovala, abych jí dal svůj dům.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se mě kamarádka. „Jsem zavalená doma, nemám na nic čas. Chci být dobře připravená na…“
Náš první syn se narodil téměř před pěti lety a s nadšením jsme očekávali příchod druhého dítěte. Nikdy jsme si nepředstavovali, že se naše radost promění v zármutek, když opustíme nemocnici s prázdnýma rukama.
Žena má dvě děti: staršího syna, kterému je 37 let, a dceru, která ještě studuje na vysoké škole. Mladší dcera stále žije s matkou, zatímco syn se už dávno odstěhoval.
Naše rodina byla vždy velmi soudržná, s úspěchy v práci, vztazích a zdraví. To nám umožnilo udržovat teplé a láskyplné vztahy. Nedávné události však tyto vazby napjaly.
– Jak jsi mohla tak rychle zapomenout na svého vnuka? Měl narozeniny, právě mu bylo 16! Chápu, že jsme se odcizili, ale Jakub je tvůj vnuk!
Po deseti letech manželství jsem se konečně osvobodila od tradičních očekávání, která mi vštěpovaly moje matka, babička a tchyně. Obraz dokonalé manželky, která pracuje, stará se o děti, udržuje dům v dokonalém pořádku, vaří chutná jídla a zajišťuje, aby její manžel byl vždy dobře oblečený a spokojený. Můj manžel to nikdy neocenil; bral to všechno jako samozřejmost.
Když jsem se ptal mámy na tátu, vždy mi říkala, že žádného nemám. Před rokem mi konečně odhalila pravdu. Ukázalo se, že ona a můj otec měli složitou minulost.
Je neuvěřitelné, jak se Eva rozhodla přestěhovat se ke svému manželovi, Janovi, bez souhlasu jeho matky. Poté porodila syna. Toto uspořádání se zdálo pro Evu výhodné, ale každodenní telefonáty od její švagrové, Sáry, proměnily situaci v noční můru.
