„Rozhodla se dát svému příteli a jeho nezdvořilé rodině lekci“: S malou pomocí od babičky

Eliščin budík zazvonil v 5:30 ráno a vytrhl ji z hlubokého spánku. Zasténala, ale rychle si vzpomněla, proč si ho nastavila tak brzy. Dnes měl Jakub narozeniny a ona ho chtěla překvapit jeho oblíbenou snídaní—borůvkovými palačinkami. Potichu se vyplížila z postele, aby Jakuba nevzbudila, a tiše se vydala do kuchyně.

Když míchala těsto, Eliška se nemohla ubránit úsměvu. Ráda dělala malé věci, které Jakuba potěšily. Ale v poslední době mezi nimi panovalo napětí, zvláště když byla kolem jeho rodina. Vždy byli tak kritičtí k ní, dělali jízlivé poznámky o jejím vaření, práci a dokonce i vzhledu. Nejvíc ji bolelo, že se jí Jakub nikdy nezastal.

Eliščina babička, která bydlela nedaleko, byla vždy její důvěrnicí. Mnohokrát se jí svěřila se svými frustracemi a babička jí vždy dávala ty nejlepší rady. „Postav se za sebe, Eliško,“ říkávala. „Nenech nikoho po sobě šlapat.“

Když palačinky syčely na pánvi, Eliška přemýšlela o babiččiných slovech. Možná nastal čas postavit se za sebe. Rozhodla se, že dnes bude ten den, kdy dá Jakubovi a jeho rodině lekci.

Jakub se potácel do kuchyně a mnul si oči. „Dobré ráno, miláčku,“ zamumlal a nasával vůni ve vzduchu. „Voní to skvěle.“

„Všechno nejlepší k narozeninám!“ zazpívala Eliška a položila palačinky na stůl.

Jakub se usmál a hned se pustil do jídla. „Ty jsou úžasné, Eli,“ řekl mezi sousty.

Právě když dokončovali snídani, Jakubovi zazvonil telefon. Byla to zpráva od jeho matky. „Přijdeme dnes večer na večeři,“ stálo v ní. „Doufám, že Eliška tentokrát uvaří něco slušného.“

Eliščino srdce kleslo. Plánovala tichý večer jen pro ně dva. Ale než mohla něco říct, Jakub odpověděl: „Jasně, mami. Uvidíme se v sedm.“

Eliška pocítila nával hněvu. Měla dost toho, že ji Jakubova rodina neustále neuctivě přehlížela a že ji Jakub ignoroval. Rozhodla se zavolat babičce o radu.

„Babičko, potřebuji tvou pomoc,“ řekla Eliška hned, jakmile babička zvedla telefon.

„Co se děje, drahoušku?“ zeptala se babička.

Eliška vysvětlila situaci a po chvíli ticha babička řekla: „Myslím, že je čas ukázat jim, co v tobě je.“

Ten večer Eliška připravila bohatou večeři—pečené kuře, bramborovou kaši, zelené fazolky a čokoládový dort jako dezert. Pracovala v kuchyni neúnavně, odhodlaná udělat vše perfektně.

Jakubova rodina dorazila přesně v 19 hodin. Jeho matka vešla jako první a s opovržením nasála vzduch. „Doufám, že to bude lepší než minule,“ řekla.

Eliška se přinutila k úsměvu a vedla je do jídelny. Když si sedli k jídlu, všimla si, jak Jakubova matka šeptá něco jeho sestře, která se chichotala.

Jídlo začalo docela dobře. Všichni jídlo chválili, i když neochotně. Ale jak večer pokračoval, začaly jízlivé poznámky.

„To kuře je trochu suché,“ řekla Jakubova matka.

„Brambory by potřebovaly víc soli,“ dodala jeho sestra.

Eliška cítila, jak v ní roste hněv, ale udržela si klidnou tvář. Pohlédla na Jakuba s nadějí, že něco řekne na její obranu, ale on mlčel.

Nakonec už to nemohla vydržet. „Víte co?“ řekla a vstala. „Mám toho dost.“

Všichni na ni překvapeně pohlédli.

„Snažila jsem se vás všechny udělat šťastnými,“ pokračovala Eliška s třesoucím se hlasem. „Ale nic z toho, co dělám, pro vás nikdy není dost dobré.“

Jakubova matka otevřela ústa k odpovědi, ale Eliška ji přerušila. „A ty,“ řekla a otočila se k Jakubovi. „Nikdy se mě nezastaneš. Necháš je takhle se ke mně chovat.“

Jakub sklopil oči ke svému talíři a nedokázal jí pohlédnout do očí.

„Zasloužím si víc,“ řekla tiše Eliška. „Zasloužím si někoho, kdo mě respektuje a stojí při mně.“

S těmito slovy odešla z jídelny a z Jakubova života.

Když jela k babičce domů s proudem slz po tvářích, cítila zvláštní pocit úlevy. Věděla, že to nebude snadné, ale konečně se postavila za sebe.

Když dorazila k babičce domů, babička ji čekala s otevřenou náručí. „Jsem na tebe pyšná,“ řekla tiše.

Eliška přikývla a cítila, jak jí z ramen spadl těžký kámen. Nevěděla, co ji čeká v budoucnosti, ale jedno věděla jistě—už nikdy nedovolí nikomu po sobě šlapat.