„Musíme žít nějakou dobu odděleně,“ řekl Karel

Petra byla vždycky terčem závisti svých kamarádek. Seznámila se s Karlem během druhého ročníku na vysoké škole a od chvíle, kdy se jejich pohledy setkaly, věděla, že je jiný. Karel byl všechno, o čem dívka mohla snít: vysoký, s tmavými, vlnitými vlasy, pronikavýma modrýma očima a úsměvem, který dokázal rozzářit místnost. Byl také neuvěřitelně laskavý, vždy dával přednost ostatním před sebou.

Karel už pracoval jako softwarový inženýr v prestižní technologické firmě a jeho kariéra byla na rychlé dráze. Petra na druhou stranu stále hledala svou cestu, ale Karel jí nikdy nedával pocit, že je méněcenná. Byl podporující, povzbuzoval ji, aby si šla za svými sny, ať už se zdály jakkoli nejisté.

Jejich vztah rychle rozkvetl. Po promoci se spolu nastěhovali a jejich život vypadal jako pohádka. Petřiny kamarádky často komentovaly, jaké má štěstí, že našla někoho jako Karel. Říkaly věci jako: „Toho si musíš udržet,“ a „Vy dva jste dokonalí spolu.“ Petra nemohla než souhlasit. Cítila se, jako by vyhrála jackpot.

Ale jak čas plynul, začaly se objevovat trhliny v jejich zdánlivě dokonalém vztahu. Karelova práce vyžadovala stále více jeho času. Často pracoval dlouho do noci a jejich společné víkendy se staly vzácností. Petra se snažila být chápavá, ale nemohla se ubránit pocitu osamělosti. Chyběly jí dny, kdy spolu trávili hodiny povídáním, smíchem a sněním o budoucnosti.

Jednoho večera, po dalším dlouhém dni v práci, přišel Karel domů vypadající vyčerpanější než obvykle. Petra připravila jeho oblíbené jídlo, doufajíc, že ho rozveselí. Ale když si sedli k jídlu, Karelův výraz byl vzdálený.

„Petro, musíme si promluvit,“ řekl, jeho hlas byl těžký emocemi.

Petře se sevřelo srdce. Měla tušení, co přijde, ale nebyla připravena na slova, která následovala.

„Musíme žít nějakou dobu odděleně,“ řekl Karel, vyhýbajíc se jejímu pohledu.

Petra měla pocit, že se jí pod nohama ztrácí zem. „Co tím myslíš?“ zeptala se, její hlas se třásl.

Karel se zhluboka nadechl. „Miluji tě, Petro, ale potřebuji trochu prostoru. Práce mě přemáhá a mám pocit, že se ztrácím. Potřebuji čas, abych si to všechno ujasnil.“

Petře se do očí nahrnuly slzy. „Ale můžeme to zvládnout spolu,“ prosila. „Vždycky jsme to zvládli.“

Karel zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli to tentokrát zvládneme. Potřebuji to udělat sám.“

Petra cítila směs hněvu a smutku. Chtěla křičet, prosit ho, aby zůstal, ale věděla hluboko uvnitř, že to nic nezmění. Karel se rozhodl.

Následující dny byly rozmazané. Karel si sbalil věci a přestěhoval se do malého bytu na druhé straně města. Petra zůstala sama v jejich společném domově, obklopena vzpomínkami na šťastnější časy. Snažila se zaměstnat, ale prázdnota byla ohromující.

Její kamarádky se kolem ní semkly, nabízely podporu a útěchu. Ujišťovaly ji, že to zvládne, že je silná. Ale Petra se nemohla zbavit pocitu ztráty. Vybudovala si život kolem Karla a teď musela přijít na to, jak pokračovat bez něj.

Týdny se změnily v měsíce a Petra pomalu začala znovu budovat svůj život. Soustředila se na svou kariéru, začala se věnovat novým koníčkům a znovu se spojila se starými přáteli. Ale bolest ze ztráty Karla nikdy úplně nezmizela. Často na něj myslela, přemýšlela, jestli je v pořádku, jestli jí chybí stejně jako ona jemu.

Jednoho dne dostala Petra dopis. Byl od Karla. Její ruce se třásly, když ho otevírala, nevěděla, co očekávat. Dopis byl stručný, ale bylo jasné, že Karel během jejich odloučení našel nějakou jasnost. Omluvil se za způsob, jakým věci skončily, ale také dal jasně najevo, že není připraven se vrátit.

Petra cítila směs úlevy a smutku. Věděla, že musí nechat jít, přijmout, že jejich příběh nemá šťastný konec. Bylo na čase soustředit se na sebe, najít svou vlastní cestu.

Když dopis odložila, Petra se zhluboka nadechla. Nevěděla, co ji čeká, ale byla odhodlaná čelit tomu se silou a odolností. Život možná nevyšel tak, jak doufala, ale byla připravena přijmout, co přijde dál.