Dost bylo! Jak jsem se naučila říkat NE a zachránila svůj klid

„Petro, hele, nemohla bych u tebe přespat ještě jednu noc? Vlastně… možná celý týden, víš, u nás doma je to teď fakt na nic.“

Stála jsem ve dveřích svého malého bytu na Vinohradech, v ruce hrnek s vlažným čajem, a dívala se na Kláru, která už třetí týden okupovala moji rozkládací pohovku. Vedle ní se v předsíni válela taška s jejím oblečením, na stole se kupily její špinavé hrnky a v lednici mizelo jídlo rychleji, než jsem stíhala nakupovat. V hlavě mi hučelo: „Zase? Proč já?“

Jenže místo toho, abych řekla, co si myslím, jsem se usmála a kývla. „Jasně, Klárko, zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat.“

Byla jsem vždycky ta, na kterou se všichni obraceli. Když měl někdo problém, potřeboval půjčit peníze, nebo jen místo, kde složit hlavu, byla jsem tu já. Moje máma mi říkala: „Petruško, buď ráda, že máš tolik přátel.“ Jenže já už dávno necítila vděk. Spíš únavu, vyčerpání a vztek na sebe samu.

Jednoho večera, když jsem se po dlouhém dni v práci vrátila domů, našla jsem v kuchyni nejen Kláru, ale i jejího bratra Tomáše. Seděli u stolu, smáli se a popíjeli moje poslední víno. „Petro, doufám, že ti nevadí, že jsem vzal Tomáše s sebou. U nich doma je to fakt peklo,“ řekla Klára, aniž by se na mě pořádně podívala.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Místo toho jsem se zavřela v koupelně, sedla si na okraj vany a rozbrečela se. „Proč si tohle nechávám líbit? Proč neumím říct ne?“

Vzpomněla jsem si na dětství v malém městě u Plzně, kde mě rodiče učili, že mám být hodná holka, pomáhat druhým a nikdy nikoho neodmítnout. Táta mi vždycky říkal: „Lidi si tě budou vážit, když jim budeš vycházet vstříc.“ Jenže já se teď cítila spíš jako rohožka.

Další ráno jsem sebrala odvahu a zavolala mámě. „Mami, já už to nezvládám. Mám pocit, že mě všichni jen využívají. Klára u mě bydlí už měsíc, teď si přivedla i bratra. Já nemám klid, nemám soukromí, nemám ani vlastní jídlo v lednici.“

Máma chvíli mlčela a pak řekla: „Petruško, ale to jsou tvoji přátelé. Pomáhej jim, jednou ti to vrátí.“

Zavěsila jsem s pocitem, že mě nikdo nechápe. V práci jsem byla podrážděná, kolegyně Jana si mě vzala stranou: „Petro, jsi poslední dobou nějaká mimo. Co se děje?“ Všechno jsem jí vyklopila. Jana se na mě podívala a řekla: „Víš, že máš právo říct ne? Že tvoje pohodlí je stejně důležité jako jejich?“

Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho. Večer jsem přišla domů a našla Kláru s Tomášem, jak plánují další „společný víkend“ u mě. Tentokrát jsem se nadechla a řekla: „Kláro, potřebuju, abyste si oba našli jiné místo. Potřebuju svůj byt pro sebe.“

Klára na mě vytřeštila oči. „Cože? Ty nás vyhazuješ? Po všem, co jsme spolu prožily?“

„Nechci vás vyhazovat, ale už to nezvládám. Potřebuju svůj klid. Prosím, pochop to.“

Klára se urazila, sbalila si věci a odešla. Tomáš za ní. Bylo mi úzko, ale zároveň se mi ulevilo. Poprvé za dlouhou dobu jsem měla byt jen pro sebe. Sedla jsem si na pohovku, pustila si tichou hudbu a poprvé za měsíc jsem usnula bez strachu, kdo mi ráno bude šmejdit po kuchyni.

Jenže tím to neskončilo. Klára o mně začala šířit mezi společnými známými, že jsem sobecká, že jsem ji nechala na holičkách. Někteří přátelé se mi přestali ozývat. Dokonce i máma mi vyčetla: „Petro, tohle se nedělá. Přátelé jsou přece od toho, aby si pomáhali.“

Byla jsem sama. Ale poprvé jsem cítila, že jsem to já, kdo rozhoduje o svém životě. Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze, objevovala jsem nová místa, četla knihy, které jsem roky odkládala. Naučila jsem se vařit jen pro sebe a užívala si ticho svého bytu.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Kláry: „Promiň, byla jsem na tebe naštvaná, ale chápu tě. Byla jsem nefér.“

Odpustila jsem jí, ale už jsem ji nikdy nenechala překročit moje hranice. Postupně jsem se naučila říkat ne i v práci, v rodině, všude tam, kde jsem dřív ustupovala.

Dnes vím, že není sobecké chránit svůj klid. Ale někdy si pořád kladu otázku: Udělala jsem správně? Nebo jsem přišla o lidi, kteří za to stáli? Co byste udělali vy na mém místě?