„Nebyl to jeho syn, takže na něj nechtěl plýtvat časem ani penězi“

Matěj byl vždy mužem s plánem. Od mladého věku přesně věděl, co chce od života. Jeho rodiče mu vštěpovali důležitost vzdělání, a on to vzal k srdci. Absolvoval střední školu jako nejlepší ve třídě a pokračoval na prestižní univerzitu. Pro Matěje byl život sérií kroků, každý vedoucí k dalšímu. Nejprve vysoká škola, pak práce a nyní, ve 32 letech, se soustředil na stoupání po firemním žebříčku.

Vážné vztahy nikdy nebyly součástí Matějova plánu. Na vysoké škole randil příležitostně a měl několik krátkodobých vztahů, ale nic nikdy nevydrželo. Byl příliš zaměřený na své cíle, aby ho něco nebo někdo rozptyloval. Jeho přátelé si z něj často dělali legraci kvůli jeho jednostrannosti, ale Matějovi to bylo jedno. Věděl, co chce, a byl odhodlaný to získat.

Pak se jednoho dne všechno změnilo. Matěj dostal telefonát od starého kamaráda z vysoké školy, Adama. Neviděli se roky, ale Adam zněl zoufale. Vysvětlil, že má syna, Evžena, kterému je nyní 10 let. Adamovi nedávno diagnostikovali nevyléčitelnou nemoc a neměl už moc času. Potřeboval někoho, kdo by se o Evžena postaral, a Matěj byl jediný, na koho si vzpomněl.

Matěj byl ohromen. Nikdy se s Evženem nesetkal, a teď byl požádán, aby převzal zodpovědnost za výchovu dítěte. Snažil se Adamovi vysvětlit, že není ten pravý pro tuto roli. Byl příliš zaneprázdněný prací a nevěděl nic o rodičovství. Ale Adam byl neústupný. Neměl žádnou jinou rodinu a nechtěl, aby Evžen skončil v pěstounské péči.

Neochotně Matěj souhlasil, že se s Evženem setká. Když se setkali, Matěje zasáhlo, jak moc chlapec vypadal jako Adam. Evžen byl plachý a tichý, ale v jeho očích byla jiskra, která Matěje připomínala jeho starého přítele. Navzdory svým pochybnostem cítil Matěj záchvěv zodpovědnosti. Nemohl dovolit, aby Evžen skončil v systému, ale také si nedokázal představit, jak by mohl dítě zapadnout do jeho života.

Matěj se snažil, aby to fungovalo. Najal chůvu, aby se o Evžena starala, když byl v práci, a snažil se s ním trávit čas večer a o víkendech. Ale rychle se ukázalo, že toto uspořádání nefunguje. Evžen potřeboval víc než jen částečného opatrovníka. Potřeboval někoho, kdo by tu pro něj byl, někoho, kdo by mu mohl poskytnout lásku a podporu, kterou Matěj jednoduše nemohl nabídnout.

Jak týdny plynuly, Matěj se cítil stále více frustrovaný. Začal zaostávat v práci a jeho kdysi jasná kariérní cesta se stávala stále více nejasnou. Zlobil se na Evžena za to, že mu narušil život, a zlobil se na Adama za to, že ho do této situace dostal. Věděl, že není stvořený pro rodičovství, a cítil se uvězněný.

Jednoho večera, po obzvláště stresujícím dni v práci, Matěj vybuchl. Křičel na Evžena za to, že nechal své hračky rozházené po obývacím pokoji, a poslal ho do jeho pokoje bez večeře. Když seděl sám v tichém bytě, Matěj si uvědomil, že už to dál nemůže dělat. Nemohl být rodičem, kterého Evžen potřeboval, a nemohl dál obětovat své vlastní sny a ambice.

Následující den Matěj učinil těžké rozhodnutí kontaktovat sociální služby. Vysvětlil situaci a domluvil se, aby byl Evžen umístěn do pěstounské péče. Bylo to nejtěžší, co kdy udělal, ale věděl, že to bylo správné rozhodnutí. Evžen si zasloužil lepší, než co mu mohl nabídnout.

Matěj se vrátil ke svému životu, ale věci už nikdy nebyly stejné. Pokračoval ve stoupání po firemním žebříčku, ale vždy ho pronásledoval pocit viny a lítosti. Vybral si svou kariéru před dítětem v nouzi, a to bylo něco, s čím bude muset žít po zbytek svého života.