„Moje Dcera Mi Nedávno Řekla, Že Se Stydí, Protože Nepomáhám“

Moje dcera, Eliška, mě nedávno posadila na srdečný rozhovor. Vypadala znepokojeně a já jsem cítila, že ji něco těžce tíží. Když začala mluvit, její slova mě zasáhla jako nůž. „Mami,“ řekla, „stydím se, protože nepomáháš tolik jako rodiče Honzy.“

Eliška a její manžel Honza jsou manželé už tři roky. Žijí v krásném domě na předměstí, domě, který jim pomohli koupit Honzovi rodiče. Honzovi rodiče, Novákovi, vlastní úspěšný řetězec restaurací a jsou docela zámožní. Neustále Elišku a Honzu zahrnují drahými dárky—novým nábytkem, dovolenými, dokonce i zcela novým autem minulý Vánoce.

Já jsem na druhou stranu svobodná matka, která pracuje jako zdravotní sestra už přes 30 let. Moje práce je naplňující, ale ne zvlášť výnosná. Snažím se Elišku podporovat jak jen mohu, ale moje prostředky jsou omezené. Nemohu si dovolit dávat jí takové luxusní dárky jako Novákovi.

Eliška pokračovala: „Pokaždé když je navštívíme, mají pro nás něco nového. A pak jsi tu ty… nikdy nic nepřineseš. Připadá mi to, jako by ses nesnažila.“

Její slova mě bodla. Vždycky jsem si myslela, že moje láska a emocionální podpora jsou dostatečné. Nikdy jsem si nepředstavovala, že by Eliška měřila moji hodnotu podle dárků, které jí mohu dát. Snažila jsem se jí vysvětlit svou situaci. „Eliško, víš přece, že nemám stejné finanční zdroje jako Honzovi rodiče. Přála bych si ti dát víc, ale prostě si to nemohu dovolit.“

Povzdechla si a odvrátila pohled. „Vím to, mami. Ale je těžké nesrovnávat. Připadá mi to, jako by ses nesnažila stejně.“

Cítila jsem knedlík v krku a snažila se zadržet slzy. „Eliško, vždycky jsem pro tebe dělala to nejlepší. Pracovala jsem dlouhé hodiny, abys měla všechno potřebné během dospívání. Možná ti nemohu dát drahé dárky, ale vždycky jsem tu pro tebe byla.“

Přikývla, ale nevypadala přesvědčeně. „Chápu to, mami. Ale je to pořád těžké.“

Rozhovor mě nechal s pocitem zlomeného srdce a nedostatečnosti. Vždycky jsem byla hrdá na to, že jsem dobrá matka, ale teď jsem měla pocit, že jsem Elišku nějakým zásadním způsobem zklamala.

Během následujících týdnů jsem se snažila to vynahradit malými způsoby. Upekla jsem její oblíbené sušenky a přinesla je při návštěvě. Nabídla jsem se častěji hlídat svého vnuka, aby si ona a Honza mohli udělat čas pro sebe. Ale ať jsem dělala cokoliv, nikdy to nevypadalo dostatečně ve srovnání s velkými gesty od Novákových.

Jednoho dne mi Eliška zavolala v slzách. „Mami, omlouvám se,“ řekla. „Nechtěla jsem tě rozesmutnit. Je to jen tak ohromující snažit se držet krok s velkorysostí Honzových rodičů.“

Chtěla jsem ji utěšit, ale také jsem cítila hlubokou frustraci. „Eliško, musíš pochopit, že láska se neměří materiálními věcmi. Vždycky jsem tu pro tebe byla způsoby, které peníze nemohou koupit.“

Popotáhla a řekla: „Vím to, mami. Ale je těžké necítit se nedostatečně, když se neustále srovnávám.“

Od té doby je náš vztah napjatý. Stále se pravidelně vídáme, ale mezi námi je nevyřčené napětí. Eliščina slova na mě zanechala trvalý dopad a nemohu se zbavit pocitu, že jsem ji zklamala.

Ačkoliv chci náš vztah napravit, nejsem si jistá, jak překlenout propast, která mezi námi vznikla. Velkorysost Novákových vytvořila neúmyslnou trhlinu, kterou se zdá nemožné uzavřít.